Mnoho našich čtenářek motorky nejen obdivuje, jezdí na nich jako spolujezdkyně, ale dokonce si tyto „plechové“ oře dokážou osedlat a řídit je samy. A to žádné skútříky a slabé motorčičky, ale pořádné mašiny.

motorka

Když jsem psala článek na téma ženy-motorkářky, překvapilo mě, kolik našich čtenářek motorky vlastní a řídí. Dámy, máte můj neskrývaný obdiv. Já jsem poprvé a naposledy řídila motorku, když jsem dostala čerstvý řidičák na auto a zjistila jsem, že mám i oprávnění k řízení motocyklu do 50 ccm. Aniž bych na něm kdy seděla. Tak jsem si řekla, že bych se to mohla, nebo spíš měla naučit.

motorka

motorkaKluci mi půjčili „mustanga“, ukázali, kde je spojka, plyn, jak se tam „kopou“ rychlosti a jak se to eventuálně dá zastavit. To jsem zřejmě okamžitě zapomněla, neboť „to“ se mnou proti mé vůli odjelo někam k Neumětelům, a kdyby to samo nechcíplo, tak tam lítám snad do večera. Od té doby jsem na motorce seděla už jen jako spolujezdec, což bylo mimochodem moc příjemné a tyhle stroje obdivuji jen jako estetickou kategorii. A že je co obdivovat, na to nemusíte být žádný znalec. Ty mašiny jsou prostě nádherné.

Byla jsem se podívat na představení nového modelu jedné italské renomované značky, kterou tady pochopitelně nemůžu jmenovat. Znalkyně možná poznají samy.

Pravda, měla jsem trochu obavy, že zvýším věkový průměr a budu tam jako ženská trčet. Tím spíš, že na mně každý pozná, jak moc motorkám „rozumím“. Jako koza petrželi. Myslela jsem, že tenhle typ mašiny je čistě mužskou záležitostí, ale mýlila jsem se. Ženami se to tam jen hemžilo - a to nejen těmi mladými, krásnými a nohatými v rolích hostesek, ale ženami takřka všech věkových i váhových kategorií, které dělaly svým partnerům doprovod. A jako takové se svými muži jistě jezdí, nevlastní-li dokonce motorku svou.

Soudím podle počtu žen, které využily příležitosti si na toho fungl nového černého ďábla sednout, a nevypadaly jako nezkušené nanynky, které chtějí jen pózovat. Prostě to měly, jak se říká, v paži.

motorka

Přiznám se, že mě to také lákalo, ale nakonec jsem se té myšlenky vzdala. Přece jenom jsem chtěla zachovat důstojnost dámy a neválet se pod monstrem vážícím čtvrt tuny.  

Ale musím uznat, že i jako laikovi a ženě mé srdce plesalo nad tou krásou a v duchu jsem zalitovala, že jsem se alespoň na tom „fichtlu“ nenaučila jezdit.