Mého manžela postihla ledvinová kolika. Nedalo se nic dělat, bolest sílila, večer na krku  -  a tak nezbývalo než jet do nemocnice.

Bohužel, nejsem řidič, a tak jsem dělala aspoň doprovod. V nemocnici mu napíchali nějaké injekce a předepsali léky. Mazali jsme do auta a jeli do nejbližší lékárny.

Manžel zaparkoval a já vyběhla do lékárny. Protože postrádám smysl pro orientaci a ke všemu už byla tma, ještě jsem se ohlédla, kde parkujeme, abych trefila zpět.

Vyzvedla jsem léky a pospíchala zpátky, aby si manžel konečně mohl lehnout. Běžela jsem na parkoviště, hupsla do auta, bodře jsem plácla manžela do stehna se slovy: “Tak jedem, ty můj marode!“ „Ale mladá paní, to jste se asi spletla,“ odpověděl cizí hlas.

V tu ránu by se ve mně krve nedořezal, seděla jsem vedle cizího muže, v cizím autě. Jak rychle jsem do auta naskočila, tak ještě rychleji jsem vypadla, jen jsem ze sebe ještě vysoukala: “Jé, promiňte“. Naše auto stálo asi o deset metrů dál.

EvaH

Milá EvoH,

představte si, že by s Vámi onen "cizí manžel" odjel!

Podobná situace se stala mé sestřenici a dotyčný byl recesista. Ujel s ní sice jen pár metrů, ale úplně jí to stačilo. Sestřenka si od té doby pokaždé prohlíží vlastní auto, jako by ho viděla poprvé v životě. :) :) 

Mějte se krásně, slunečně.

Reklama