Jako dítě jsem vždycky toužila mít pejska. Přestože jsme bydleli na vesnici v domku, nikdy jsme psa neměli....
Provdala jsem se do Prahy a když moji dva kluci vyrostli z plínek, slyšela jsem stále "mami,že budeme mít pejska....,mamí,kdy nám koupíš zvířátko,ale pejska....." tak to pokračovalo dál a dál a já nevydržela.
 
Pořídili jsme si morče, hlavně proto, že kluci byli malí na to, aby se starali o psa, a také z důvodu prostoru v bytě (2+1). Tak jsme měli Pepu. Úžasné, milé, přítulné zvířátko, které nás vítalo pískáním a panáčkováním v kleci. Asi po roce přišli kluci s nápadem pořídit Pepovi kámoše, aby mu nebylo smutno. Z kámoše byla kámoška, protože dva samci se nesnesou. A kámoška byla už při koupi těhotná. No a vlastně s tím se počítalo, že budou mladí, ale Pepa si nic neužil a už byl tatínek. Kámošce jsme dali jméno Bára.
 
Porodila dvě krásná mláďátka - párek,ale bohužel sameček měl deformaci levé pacičky, takže jsme si ho nechali a jeho sestřičku taky, ačkoliv ta byla v pořádku. A už jsme měli Kulišáka a Zrzunku. A začal kolotoč s mláďaty. A s návštěvami na veterině, protože ne vždy vše probíhalo jak mělo. Ale měla jsem štěstí na lékařku,která morčata milovala a vždy se snažila pomoci. Po dvou letech Bára zemřela na plicní nádor, prý je to u morčat běžné.
 
Pořídili jsme Pepovi Kačenku, jenže ta zemřela po prvním porodu na zápal slepého střeva. Ani antibiotika nezabrala. A řekla jsem dost!!! Už jsem obrečela tolik morčat, protože i mláďata někdy zemřela nebo byla nedonošená a musela se utratit na veterině.To jsme si s paní doktorkou vždycky poplakaly.Nemluvě o dětech,ty druhý den zůstávaly doma ze školy a brečely a brečely.Manžel taky na měkko, i když věčně brblal,že musí dělat klece pro myši. Takže Pepa byl bez kámošky. Zůstalo nám poslední mládě od Kačenky-Pišta,kterého jsme vypiplali,když máma umřela.
 
Měli jsme celkem čtyři morčata - 3 samce a samičku.
Ale Kulišák se Zrzkou nikdy spolu mladé neměli, nevím proč, ale nechtěla jsem Zrzku dávat jinému samci, protože byli s bráškou naprosto nerozluční.
Loni dostal Kulišák průjem a i přes léčbu umřel. Asi si řeknete, vždyť jsou to jen myši, ale pro nás to byli členové rodiny. Kulišák obzvlášť kvůli svému postižení byl rozmazlovaný a hýčkaný. Pak si starší syn přinesl potkaní slečnu od kamaráda ze školy. Jmenuje se Kikina a je to dračice. No a na podzim jsme se přestěhovali z Prahy na venkov do vlastního domu. A konečně si pořídili psa. No...psa!? Podvraťáka. Majitelka fenky špice zaváhala s vodítkem a fenka porodila 6 štěňat. Otec je neurčitá rasa záhadného původu.
 
Chtěli je dát utratit, tak jsme si jedno vzali. Je to pes a jmenuje se Robin. Už mu je 7 měsíců. Měli jsme strach, jak se snese  s myškami, ale  to je naprosto bez problémů. Přijde ke kotci, očuchá a olíže každé morče, Kikině očuchá klec a je spokojený. Když krmím morčata suchou směsí nebo zeleninou a ovocem, chodí za mnou a krade to morčatům z misek a sežere jim třeba půl misky zrní. Vlastního žrádla si nevšimne, to mu zase chodí užírat Kikina,když ji necháváme proběhnout. Mohla bych o zážitcích s našimi zvířaty psát dlouho a dlouho. Pro mě je důležité, že vím, když se Pepa natáhne u mě na břiše jako žížala, vedle mě se natáhne pes, strčí k Pepovi hlavu a oba usnou, tak že jsou spokojení a možná i šťastní. A o tom to je.
 
Všechny srdečně zdraví myší a psí máma
                                     
TÉMATA:
DŮM A BYT