Pěkný den maminkám fungujícím, i těm budoucím. Já si své první dítě vysnila podle knížky Anička z 1.A. Tam byla nádherná ilustrace Aniččina novopečeného bratříčka Ondřeje.

Když mi lékařka potvrdila, že budu maminkou, moje jediné přání bylo AŤ JE MIMINKO ZDRAVÉ. Po blicích týdnech nastalo období spavosti a pak bolení v zádech. To vydrželo až do porodu, i když jsem cvičila. Jak bříško rostlo, začali jsme jeho obyvateli říkat prcek. Za mých časů ještě lékaři neoznamovali mamince pohlaví dítěte, i když ultrazvuk už jsem absolvovala. Jen v koutku duše mi blikala věta mojí kamarádky, se kterou jsme se sešly, když na mně ještě nebylo nic vidět. Ta mi tehdy uhodla, že jsem v jiném stavu a řekla mi, že to bude kluk.

S manželem jsme vybojovali taktický boj o jméno dítěte - nakonec jsme vybrali podle něj jméno pro děvčátko (měla to být Eva) a podle mě pro kluka. No samo, Ondřeje!

Na porodním jsme byly tři, první odrodila snědá paní snědou Ninu. Další paní trpělivě čekala, až odrodím já. Za nádherného podzimního sluníčka, zářícího za oknem do barevného parku, se mi v 11.00 narodil kluk. Nádherný běloučký Ondrášek. Pak jsme ještě počkaly, až se narodí Markétka a jelo se na pokoj. Děvčátka byla červená jako selátka a Ondra byl bílý jako porcelánová panenka. Však ho taky potom při návratu domů (díky mému popisu) novopečený tatínek mezi ostatními vánočkami hned našel. 

Tato nemocnice je (byla, zapadla už do propadliště dějin) jediná, na kterou vzpomínám s úsměvem, i když na posazení se na židli ještě nějakou dobu poté nebylo ani pomyšlení.

monkee

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

Z toho textu mám dojem, jako byste šla jen na nějakou prohlídku a vrátila se s prckem. Pohoda :) ...ale je mi jasné, že tak to člověk vidí asi s odstupem času. :)