Na úvod si dovolím trošku parafrázovat známý film Karla Kachyni o neuvěřitelné touze malého chlapce a jeho boji se zákeřnou chorobou, protože si myslím, že se to opravdu hodí. Jistě si vzpomínáte, že jsme na Ženě-in před nedávnem upozornili na sbírku na invalidní vozík pro Moniku. Termín byl poměrně šibeniční, vzniklo kolem toho menší nedorozumění, ale vše se v dobré obrátilo a vozík už netrpělivě „podupává“ ve Vrchlabí a těší se, že si s Monikou vyrazí na další vyjížďku – kaluže, nekaluže.
Tímto bych chtěla moc poděkovat celé redakci Ženy-in a především Kláře Wimmerové, že mi pomohla článek publikovat, a samozřejmě také všem, kteří přispěli. Hlavně také mojí mamince, která poslala opravdu dost vysokou částku. Nakonec se nám podařilo vybrat o něco víc, než bylo nutné, a tak může Monika uvažovat ještě o další ortopedické pomůcce, která jí zase pomůže k návratu do běžného života.
Protože jsem chtěla znát její reakce a pocity, rozhodla jsem se pro malé interview.
Moni, dokážeš stručně vylíčit, jaké to bylo smířit se s Tvým handicapem? Přece jenom, úraz se Ti stal, když jsi byla docela mladá.
Ano, úraz se mi stal v 16 letech a v té době to bylo opravdu těžké. V té době jsem totiž hodně sportovala a pak najednou konec, nesměla jsem. A také jsem zjistila, kdo jsou opravdoví kamarádi. Lidi okolo mě říkali, že jsem rychle dospěla.
Jak jsi trávila ty dny, když jsi mohla v podstatě jenom ležet?
Hodně pomohlo, že mám ráda různé ruční práce A ráda zkouším a učím se nové techniky. Už moje prababička vyšívala ubrusy. Pak ještě PC a internet, čtení, sudoku, origami a jiné. Víc se dělat nedalo.
Jaké to bylo, když jsi po dlouhé době zvládla zase sedět, ale vznikl problém s pořizováním potřebného vozíku?
V prvním okamžiku to byla bezmoc.
Jak vůbec došlo k tomu, že se na vozík nakonec peníze sehnaly?
Pomohlo mi několik lidí. Hodně pomohla paní primářka v Kladrubech. Volala kvůli tomu i do pojišťovny. Pojišťovna na konec vozík schválila. I tak vznikl problém, jak zbylou část uhradit. S tím jsi mi pomohla ty, Lenko, když ses postarala o založení sponzorského účtu u nadace Charta 77. A také o uveřejnění článku s žádostí o pomoc v internetovém magazínu Žena-in. Tímto bych chtěla tobě i všem, kteří pomohli, moc poděkovat. S jejich pomocí se podařilo, v dost šibeničním termínu, potřebné peníze sehnat.
Můžeš popsat své pocity, když jsi po dlouhé době vyrazila sama na novém vozíku ven?
Poprvé jsem vyrazila s tatínkem do obchodu. Byl to zážitek jít zase ven. Nevím, zda se podaří někdy vyrazit si sama ven, bez pomoci. Přeci jen je spousta překážek, které si lidé neuvědomují, například: dvoukřídlé dveře na samo zavírání, vysoké obrubníky, převážně i obrubníky s nájezdy, na které se stejně bez pomoci nedá vyjet, ani je sjet. Ale i přes tyto nedostatky jsem moc ráda, že si můžu s pomocí rodiny či přátel vyjet ven.
A na závěr, máš nějaké motto nebo vzor nebo cokoliv, co Ti pomáhá zvládat Tvoji nelehkou životní situaci?
Věřím, že bude líp. Plánuji spoustu věcí a dělám pro to vše, aby se uskutečnily. A když už je toho na mě přeci jen moc, tak jednoduše vypustím, odpočinu si a pak se opět vrhám na řešení problémů. Ono je potřeba naučit se vypustit, odpočinout si od problému, nabrat novou sílu, ale nikdy se nevzdat. Také to, že mi pomáhá rodina a kamarádi.
Děkuji moc za odpovědi a přeju Ti, ať se všechno daří podle Tvých představ.
Brix
Celá redakce magazínu Žena-in se připojuje: Milá Moniko, přejeme ti hodně síly do života!
Nový komentář
Komentáře
Monika má můj obdiv, přeji hodně sil v dalším žití a ať se jí daří
Přeji hodně sil a držím palce
přeji hodně zdraví a hodně sil
Tak hodně šťastných cest.
také obdivuji a přeji Vám mnoho, mnoho štěstíčka
obdivuju slečnu Moniku, že se s tím handicapem dokázla poprat...a přeju hodně štěstí!!!
Přeju hodně štěstí do budoucna.
Vivian — #16 No to jsem si taky myslela, ale byla jsem vyvedena z omylu.
Vida, a já myslela, že pojišťovna zaplatí člověku vozík komplet...
držím palečky
Jsem ráda, že jsem mohla Monice aspoň trošku pomoct. Díky ní zjišťuju, jak je spousta běžných věcí pro nás pro vozíčkáře obtížná. A taky mě tak napadlo, jak mě štvou různé ty články o pseudocelebritách typu Ornella a přitom každý handicapovaný člověk, co se s tím takhle pere je daleko zajímavější než to, kdo má jaké šaty.
Moniko, držím palečky

a přeji hodně sil, elánu a úspěchů
Hanula — #10 taky jsem si na něj vzpoměla.
A Monice mod držím palce
Hodně elánu a optimismu
Tři?
Moniko - smekám klobouk
Monice držímpalce, obdibuji její vůli.. je statečná a našla nový smysl života
Musím říct, že opravdu obdivuju, jak to Monika zvládá a hlavně jak má pořád snahu se zapojovat do normálního života. Zvládla vystudovat školu a dokonce pracovala dokud to šlo.
Moni moc Vás obdivuji a fandím Vám, mám kamaráda co měla také úraz když byl mladý, ale vzdal to :(
Statečná holka jsi,přeju jen vše dobré, hodně vnitřní síly,optimismu,pozitivního naladění a hodně najetých kilometrů
Obdivuju všechny, kteří se se svým handicapem dovedou prát, takže hodně sil i Vám, Moniko