Milena začala mít problémy s lehkou formou inkontinence již po prvním porodu. Jako velmi aktivní sportovkyně musela odbíhat i několikrát během tréninku na toaletu. Druhé miminko měla ve 37 letech a od té doby se její situace výrazně zhoršila. Únik moči ji provázel nejen při fyzické námaze, ale projevil se už i při běžném zakašlání, smíchu či chůzi do schodů. Dokud byla na mateřské dovolené, dalo se vše zvládnout, toaleta byla vždy nablízku, problémy však vyvstaly po návratu do zaměstnání.

Moliklub

„První místo, které jsem navštívila po dvacetiminutové cestě do práce, byla toaleta, po návratu domů vedla cesta okamžitě také tam. Možnost zajít na nákup během cesty z práce vůbec nehrozila, protože jsem se bála ostudy, kdyby si okolí všimlo, že mám problémy s únikem moči. Návštěva divadla či kina se stala nemožná. Nejjednodušší cestou byla cesta výmluv. Začala jsem se vymlouvat, kde to jen šlo. Nejvíce mne mrzelo vyhýbání se jakékoli sportovní aktivitě, kterou jsem tolik milovala,“ vzpomíná smutně Milena.

Takto vše trvalo několik měsíců, až se Milena konečně odhodlala situaci řešit: „Nejdříve jsem strávila několik večerů na internetu. Byla jsem velmi překvapená, kolik žen v mém věku, ale i mladších, inkontinence v různé formě postihuje. Díky internetu jsem se dozvěděla, na koho se mám obrátit, našla jsem zde podrobný přehled vhodných inkontinenčních pomůcek i popis doporučených cviků. Navíc jsem objevila stránky MoliKlubu (www.moliklub.cz) a s nimi příběhy žen i mužů, kteří jsou na tom podobně jako já. Zjistila jsem, že s inkontinencí se dá žít zcela bez stresu. Ohromně mě to psychicky uklidnilo.“

MoliklubÚnik moči neboli inkontinence může postihnout každého z nás. Po příčinách je však třeba pátrat. Kromě věku jde zejména o genetické sklony, pohlaví nebo ochabnutí svalů pánevního dna. Mnoho z těchto příčin lze zvládnout pravidelným cvičením, vhodnými léky či relativně nenáročným chirurgickým výkonem. V každém případě je důležité obrátit se na svého lékaře, ať už praktického, gynekologa, urologa nebo neurologa.

„Již po první návštěvě mého lékaře se mi nesmírně ulevilo. Doktor mi nejdříve pomohl s výběrem nejvhodnějších pomůcek, na které má každý nárok a které jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Po několika vyšetřeních určil i správnou léčbu a poradil mi pár základních cviků,“ vypráví Milena. Na používání inkontinenčních pomůcek již nevidí nic divného, rychle si na ně zvykla a začala rozdávat rady i svým kamarádkám. Nakonec dodává: „Základem je nepodléhat strachu, překonat ostych a se svým lékařem si o všem otevřeně promluvit. Dnes už vím, že s inkontinencí se dá opravdu plnohodnotně žít.“