p

„Nedala bys mi sem záplatu?“ požádal mě včera večer s milým úsměvem přítel Radek a v rukách svíral jeté džíny, kde se v rozkroku nacházela díra zvící velikosti dětské hlavy…

„Záplatu!!?“ vyděsil mě.

„A nechtěl bys raději jiný kalhoty? Víš, nejsem si jistá, jestli si z hodin ručních prací v deváté třídě ještě pamatuji postup,“ přiznala jsem.

Nejsem šikovná na tyhle věci, a co si z tohoto učiva bezpečně vybavuji, je podivný ranec, který se mi tehdy povedlo za šedesát minut utrpení vytvořit.

„Ale když já mám tyhle rád,“ tvářil se jako děcko, kterému berete oblíbeného, byť značně vyšeptalého méďu.

Zhruba půl hodiny jsem se bavila přebíráním starých svršků a hledáním vhodného materiálu. Našla jsem mnoho onošených džín, ale ani jedny do barvy, a tak jsem vzala za vděk starou koženou taškou. Vzpomněla jsem si na otce, který nosíval svetr též záplatovaný na loktech kůží.

kByl odporný. Ten svetr.

„Co třeba kožený záplaty, ty můj staromilče?“ sama jsem nevěřila v úspěch tohoto návrhu a tiše doufala, že si to rozmyslí.

„No já nevim, hele, tak to zkus, třeba to bude dobrý.“

„Nebude to dobrý, Radku, ale zkusím to.“

Původně jsem měla v plánu vločkovou koupel a štrúdl.

Našla jsem jehlu odpovídající velikosti a z tašky vystřihla dvě kola. Pustila jsem si kriminálku Miami… hlavou mi běžely podoby všeho, co pamatuji z dětství a co lze pomocí záplat a nápletů učinit absolutně nenositelným…

Moje babička byla například hotovou mistryní záplatování, látání, pletení, drhání a podobně.

Pamatuji si, kterak se mě pokusila i ona tyto věci naučit. Měla svatou trpělivost a já jsem špalek, nebo ještě něco horšího.

Po té, co jsem hodinu látala ponožku, maje uvnitř dřevěný hříbeček, jsem ve finále vyrobila scvrklotinu, kterou by nebylo možné prostrčit ani konec vařečky.

I přestala mě nutit a v dobré víře se obrátila k pletení. Bez úspěchu. Jediné, na co jsem uměla brilantně použít jehlice, bylo drbání pod sádrou, když jsem si zlámala nohu.

ksaPo večerech tato dobrá žena pletla a následně mě zásobovala svetry z levné vlny, které člověka po jejich oblečení okamžitě ohlodaly na kost na několika místech.

Dále mi ušila kalhoty a vestičku z látky, která byla původně patrně určena na potahování židlí.

Maminka jim přátelsky říkala „Mojžíše“ a soucitně se na mě umívala. Vypadala jsem jako debil.

V Mojžíších a nenasytném svetru s kostěnými knoflíky, na hlavě s baretem, jsem poslušně cupala Stromovkou až k první louži, kterou jsem s chutí prometla, abychom museli domů.

Když jsem z tohoto výstavního modelu konečně s námahou vyrostla, babička ho láskyplně napletla brčálově zelenou vlnou.

Teď už jsem nevypadala jen jako debil, ale jako tuplovaný retard, jako Zilvar z chudobince, a tak jsem v poslední záchraně kalhoty rozstříhala.

Babička plakala. Maminka opustila místnost.

yNa to všechno jsem si vzpomněla, když jsem se teď o X let později srdnatě pokoušela propichovat jehlou tlustý kus kůže a ještě k tomu džínovinu.

Po skončení filmu jsem úspěšně krvácela ze stovky ranek, způsobených druhým koncem jehly. Ne, nemám náprstek a na stroji to dělat opravdu nešlo.

Záplatu, no, záplatu - podivný, neforemný pytel,  jsem v potu tváře a pobodaná dokončila, když běželi Sběratelé kostí.

„Jééé, ty to ještě děláš, miláčku, ty jsi hodná, tak se na to vykašli a pojď si lehnout,“ byl rozespalý, milý, chápavý  - nevím proto, proč jsem pocítila potřebu ho alespoň jednou bodnout tou jehlou.

Vyloudila jsem úsměv. Přece za to nemůže.

„Já už to mám, ale… no… vážně to líp neumim.“

„To nevadí, jsi hodná. Jsem netušil, že se s tím budeš mordovat tak dlouho. Ukaž, já si to zkusim.“

Ládoval se do toho několik minut.

„No, vidíš, je to moc prima. A teď pojď už spát, děkuju,“ pochválil mě nakonec.

Ne, nevěřila jsem mu ani sekundu.

Rozkrok se mu záhadně posunul téměř na bok. Povedlo se mi i nechtěně zúžit jednu nohavici, takže vypadal, jako by měl levou nohu nedovyvinutou.

Celý v tom působil tak nějak nakřivo, trochu jako dietní párek a hnědá záplata zezadu vypadala, jako by se s odpuštěním po-ral.

Každopádně oceňuji, že mi to neřekl. Nedomnívám se ale, že si kalhoty ještě někdy oblékne.

Dneska jsem mu koupila jiné, snad se mu budou líbit.

Ještě že po mně nechce, abych látala ponožky. I když, teď si myslím, už nebude požadovat ani ty záplaty.

Látáte, záplatujete či naplétáte? Umíte to?

Reklama