Své rodiče si nevybíráme. Kdyby to šlo, v řadě případů by to dopadlo lépe, anebo možná i hůře, co my víme. Zajímavý příběh nám poslala do redakce paní Olga z Jablonce nad Nisou. Se svou matkou si prožila peklo, mateřskou lásku poznala až u své „tchyně“.

mum

Tchyně - označení, které v řadě případů vyvolává u mladých nevěst strach, obavy, stud, někdy i zlobu spojenou s vzájemnými neshodami. Pro paní Olgu je její tchyně druhou mámou, vlastně dalo by se říct, že i tou první.

Příběh paní Olgy

Zkazila jsi mi život

Mámě jsem se narodila v jejích sedmnácti letech, otce jsem nikdy nepoznala. Celý život jsem měla na talíři: vzala jsi mi mládí, zkazila jsi mi život, měla jsem tě radši dát pryč. Byla jsem takové dítě ulice, tu u sousedů, tu u kamarádky. Bydleli jsme společně v baráku ještě s dědou a babičkou. Děda byl celkem fajn, ale brzy umřel a babička mě moc nemusela, dokonce jsem ji ani nemohla oslovovat babičko, protože prý ještě není tak stará. Nikdy jsem nepoznala lásku a mateřské objetí, máma mě za každou blbost řezala vařečkou, a když mě neřezala, tak to zrovna nebyla doma, protože seděla v nedaleké hospodě, anebo pořád někde trajdala, každou chvíli jsem měla jiného „tatínka“. Babičce, té to bylo všechno jedno, zavřela se u sebe v pokoji, kde proseděla celé hodiny u televize, když jsem za ní s něčím přišla, nikdy neměla čas a poslala mě za mámou, která samozřejmě nebyla doma. Když jsem vycházela školu, jeden z tehdejších matčiných partnerů mi zařídil učňák, že se půjdu učit na kožešnici do Hlinska, strčili mě tam i na internát, aby ode mě měli pokoj.

Útěk z chladného domova

Byla jsem ráda, že jsem z toho studeného a chladného domova pryč. Na internátu bylo fajn, našla jsem si tam spoustu kamarádek. Vyučila jsem se kožešnicí, i když jsem nakonec ten obor nikdy nedělala, a také jsem si tam našla velkou lásku, mého budoucího manžela, který byl řidičem autobusu. Pavel žil také jenom s maminkou, tatínek mu zemřel, ale měl ještě staršího bratra, který už byl ženatý.

Maminka Maruška

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když mě šel můj budoucí muž poprvé představit svojí mamince. Bylo to na konci třeťáku. Ve dveřích stála vysoká, usměvavá paní, která mě pozvala dál, nabídla mi čaj, na stole už ležela ocukrovaná bábovka. Pak se mě zeptala na mé rodiče. Všechno jsem jí popravdě řekla a málem jsem se u toho rozbrečela, hrozně jsem se za svoji mámu styděla. „Děvenko moje,“ povídá Pavlova maminka, „já jsem vždycky chtěla holčičku, budeš jako moje dcera.“ A nabídla mi, ať už domů na víkendy ani nejezdím a zůstávám u nich. Doma jsem stejně nikomu nechyběla, když jsem to mámě volala, řekla mi jen: „Dělej si, co chceš, je to tvůj život.“ Těsně po vyučení jsem otěhotněla a chystali jsme s Pavlem malou svatbu, na kterou jsme pozvali i moji mámu a babičku, ale ani jedna z nich nepřijela. Narodil se malý Pavlíček a po něm ještě holčička Maruška, která dostala jméno po své druhé babičce, po mojí tchyni, po člověku, který mi v životě poskytl domov i lásku.

Čtěte také:

TÉMATA:
RODINA