Zdá se mi to, nebo bylo dnešní ráno vážně celé takové na prd? Kromě toho, že toto ráno bylo pondělní, přičemž je třeba zohlednit, že spousta z nás by uvítala víkend o pět dní delší, jsem vstávala s úpornou migrénou, nenašla jsem citron, který si přidávám do čaje, a hodila si zubní pastu na vyprané tričko. To jsem ještě netušila, že tohle všechno je jen předzvěstí něčeho ještě horšího.

Začalo to vlastně už včera, kdy jsem si zavolala na pomoc statného chlapa ze sousedství, aby mi pomohl zvednout do vany psa, protože sama to skutečně nezvládám. O několik minut později už mohl nezúčastněný pozorovatel jen hádat, kdo koho vlastně vykoupal. Než moje krásná goldenka uschla, stihla ještě vlastním tělem vytřít chodbu a lino v pracovně. Očividně mě chtěla sežrat.

Dnes ráno pršelo… Ne však tolik, abych si na venčení brala deštník. „Těch pár minut mě nezabije,“ myslela jsem si. Před sedmou jsem už automaticky popadla vodítko a vyrazila s Delou na rutinní procházku na blízké pole.

Můj pes (psice?) je stydlín. Při vyměšování nechce být viděna, a tak vždycky zmizí ve vysokém porostu. Za několik minut na ni písknu, ona přiběhne a jdeme domů. Dneska ne. Pískala jsem dobrou čtvrthodinku a Dela nikde. Začala jsem nervózně obcházet celý ten porost ze všech stran a volat na ni. Bez výsledku. O chvíli později už se mi nedařilo potlačit černé myšlenky, že zmizela kdesi v lesích, nebo ji naopak na polní cestě někdo strčil do auta, protože na zlatém retrieveru se dá docela pěkně přivydělat.

O půl hodiny později už píšu smsky s žádostí o pomoc při hledání ztraceného psa, přičemž neustále pískám a volám. Začalo pršet mnohem víc.

Znáte ten pocit, kdy se ve vás mísí zlost a zoufalství zároveň a jediné, na co se zmůžete, je pláč? Tak takhle mi bylo dneska ráno. Už skoro hodinu byla nezvěstná. Já na kost promočená, špinavá s větvičkami a stébly suché trávy i ve vlasech se pořád dokola prodírala tím vysokým „bordelem“, který jsem začala upřímně nenávidět. Na smsky nikdo nereaguje, a tak si volám pomoc, z postele do deště tahám svého statného pomocníka, který sotva stihnul po včerejším koupání uschnout. Musel mě milovat.

Jen co s pláčem položím telefon, spatřuji nějaké zvíře řítící se po cestě. Čekala jsem návrat zlatého retrievera, místo toho se ke mně hlásí páchnoucí černý labrador. Rozumějte tomu tak, že moje vykoupaná, načesaná princezna na své cestě do neznáma (radši ani nechci vědět, kde byla) našla lejno a patřičně si s ním vyhrála. Brečela jsem ještě víc.

Dela

Upínáním vodítka na krk té chlupaté bestie jsem způsobila, že mé rukávy smrdí stejně tak. Nestihla jsem se převléct a nestihla jsem Delu znovu umýt ani pořádně osušit. Dnes po dlouhé době se netěším domů. Ten zápach budu větrat ještě dlouho.

Blog o mazlíčcích redaktorů si můžete číst pravidelně v novinkách na Žena-in.cz!

Reklama