Už od dětství jsem milovala zvířátka všeho druhu.
(Tedy SKORO všeho druhu.)

A věřte nebo ne, chovala jsem, co se dalo: šneky, žížalu, potkany, myšku, kočku, morče, křečka, rybičky, papouška, králíčka, psa.... Popravdě už ani nevím, co všechno se za ta léta stalo součástí mé rodiny ;o)

Každopádně těch mazlíků bylo opravdu hodně.


Asi největší úspěch – z rozmnožovacího hlediska -  měla moje Potkaní farma ;o)

Koupila jsem si velikánskou klec a pořídila potkanici Rolničku.... za nějaký čas jsem usoudila, že jí přeci musí být hrozně smutno, a to i přesto, že z mé strany měla pozornosti až až. Ale... nejsem přeci potkan, abych jí mohla skutečně vynahradit přítele z její živočišné říše.

 

I rozhodla jsem se, statečně čelíc silnému odporu manžela, a přikoupila další potkanici Hvězdičku. Holky si rozuměly... hrály si, nepraly se.... ale já, opět po čase, usoudila, že jim tam musí být bez „chlapa“ smutno.

 

Tentokrát již bez předchozí konzultace s manželem (v zájmu mého zdraví a bezpečí) jsem koupila potkaního kluka.

A nevěřily byste, jakou radost ty moje holky potkaní měly! Panečku... co se v kleci odehrávalo... to zde ani nemůžu popisovat ;o)

 

A tyto hrátky pochopitelně nezůstaly bez následků.

Rolničce i Hvězdičce se narodila úžasná potkaní miminka. Jakou já tenkrát měla radost! Holky si je krásně vypiplaly a jelikož nebylo místo, a pochopitelně ani nebylo možné nechat rodinku navzájem se pářit, odnesla jsem je do zverimexu s myšlenkou, že si „moje“ potkaní mimča koupí stejný zvířecí nadšenec jako já.

 

Bohužel, den poté, co jsem miminka  (ona už to sice nebyla miminka, ale nevadí...) odnesla do zverimexu, obcházel tento útulný krámeček člověk, který pěstuje zvíře, které tedy fakt nemám ráda, a to: hada.

 

Stála jsem to odpoledne ve frontě a očkem pokukovala po mých potkanech, kteří si v teráriu hráli jak malé děti.

„Vezmu si ty potkany....“ Hlas toho člověka mě okamžitě odreagoval.

„...hoďte je jen do pytlíku, chci je pro hada...,“ dodal a mně vyskákala po těle husí kůže.

 

Jelikož mě paní prodavačka znala, pohlédla do mé zděšené tváře a jen naprázdno polkla. Stalo se to, co mi přikázalo mé svědomí a má láska k mému prvnímu chovatelskému úspěchu. Zasáhla jsem rozhodným slovem, že ty potkany mám zde zamluvené a že si pro ně zrovna jdu...

 

Prodavačka mě podržela... nenechala mě ve štychu a já si svoje potomky tak mohla odnést zpět do bezpečí.

Postupně jsem je rozdala známým, o kterých jsem věděla, že opravdu nepěstují hada, ani jinou potvoru, která jako největší pochoutku uznává malé myšky, a definitivně se rozhodla ukončit kariéru a slibnou budoucnost Potkaní farmy.

 

Já vím, příroda je příroda – ale já opravdu neměla to srdce nechat svůj první chovatelský úspěch sníst nějakým slizounem ;o)

 

 

A  zajímá vás, co chovám dnes?

 

Aiko už zná většina z vás ;o) Je to taková naše psí prdelka ;o) 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kocour Sisínek - starý provokatér našeho psa ;o)

 

 

 

 

 

A tohle byl Filípek... bohužel už s námi není...

 

 

 

 

 

 

 

 

Napište mi i vy, jaké zvířátko chováte, jaké byste chtěla nebo jaké ze srdce nesnášíte.
Pište mi zvířecí příběhy, posílejte fotky... Na ty NEJ čeká hezký dáreček.

Adresa redakce: redakce@zena-in.cz

Reklama