homeless

Kamila neměla vůbec jednoduché dětství.  Vychovávala ji jen matka Marie, která byla zahořklá a věčně upracovaná. Do kapsy měly opravdu hluboko a o takových běžných věcech, jako je třeba návštěva kina, si mohla nechat jen zdát. Proto se v den svých osmnáctin rozhodla, že odjede do Prahy za lepším životem. O tom ale nechtěla matka ani slyšet. Jenže Kamila žít věčně v chudobě nemohla, a tak raději utekla. Zanechala za sebou jen dopis s vysvětlením. Netušila, že její odchod obrátí naruby nejen její, ale i celý matčin život.

„V Praze se mi vedlo opravdu lépe než doma. Seznámila jsem se s mým současným mužem Alešem, který vlastnil malý obchod. Podnikání jen vzkvétalo a brzy jsme si mohli dokonce dovolit i menší domek,“ vzpomíná na časy, kdy to vypadalo, že se na ni opravdu usmálo štěstí. Jenže brzy přišla krutá realita.

Kamila neměla o matce žádné zprávy čtyři roky. Snažila se ji sice kontaktovat, ale marně. Myslela si, že se na ni stále zlobí. Teď se ale mohla konečně o svou matku postarat, a tak se za ní rozjela. „Neplánovaného setkání jsem se docela bála. To, co ale následovalo, jsem netušila ani v nejhorším snu. Moje první zděšení nastalo, když jsem zjistila, že v matčině domku před nedávnem hořelo a sousedé mi oznámili, že tam už nikdo nebydlí. Suše konstatovali, že matku najdu nejspíš někde v lesích nebo, když budu mít štěstí, tak na nádraží. Se strachem jsem se vydala ji hledat. Zamířila jsem tedy tam, kam mě poslali. Kromě dvou pobudů, kteří se váleli opilí na lavičce, jsem nikoho nepotkala. V hlavě se mi honila jedna myšlenka za druhou a výčitky, proč jsem se za ní nerozjela dřív. S podnikáním bylo ale tolik práce...“ lituje Kamila.

„Pobudové se začali handrkovat a k mé hrůze jsem zjistila, že ta opilá špindíra je moje matka! Pak se všechno odehrávalo jako ve špatném filmu. Matka mě sotva poznala, ale do auta se mnou nasedla. Cestou jsem myslela na to, jak se to mohlo stát a co řeknu Alešovi. Měla jsem vztek jak na sebe, tak na ni. Hrozně zapáchala, že jsem musela mít v autě stažená všechna okna. Můj původní nápad, že ji umyju a převleču dřív, než dorazíme domů, jsem brzy zamítla. A tak se Aleš, který na nás  čekal se slavnostním obědem a obrovskou květinou pro budoucí tchyni, nestačil divit. Hned jak uviděl z okna moje auto, vyběhl před dům a galantně otevřel matce dveře. Ta jen něco zachroptěla a z auta vypadla rovnou pod jeho nohy,“ vzpomíná Kamila na opravdu nepříjemný zážitek, kdy musela svému budoucímu muži oznámit, že ta opilá špinavá žena je opravdu její matka.

„Aleš se ale zachoval ohromně. Bez zbytečných komentářů ji odnesl domů, aby se prospala, a začal vymýšlet plán na její záchranu. Dohodli jsme se, že zrekonstruujeme její vyhořelý domek a mezitím se o ni budeme starat.“

Matka ale o nic takového nestála. „Zajímala ji jen její láska k Pepovi, který ji vlastně do všeho dostal. Když jsem se před čtyřmi lety od ní odstěhovala, cítila se osamělá a zklamaná a skočila na lep hned prvnímu muži, kterým byl právě Pepa. Brzy se k ní nastěhoval, ale jeho styl života byl podivný. Chodil po okolí, vybíral popelnice a každý špinavý kus hadru přinesl matce domů. Za chvíli nebylo v bytě pomalu k hnutí a sousedé si  právem stěžovali na neutuchající zápach. Pepa sám nepracoval a skoro každý měsíc ji obral o veškeré peníze, které propil. Kde se vzal v jeho hlavě nápad rozdělat v bytě oheň, nikdo neví, ale stálo je to málem život. Matka byla ale tak zaslepená láskou, že neváhala, spáleniště opustila a následovala Pepíka do lesů a na nádraží, kde jsem ji našla,“ vypráví Kamila o tom, jak se Marie do svízelné situace dostala.

Matka nedala jinak, než že se musí vrátit za Pepou, a tak Kamile nezbylo nic jiného než ji odvézt zpátky. „Ukázali mi s pýchou chatrč v lese, kde bydlí přes léto. Z větví, plechu a folií si splácali hroznou boudu,“ otřásá se Kamila. „Tu jim ale brzy odnesl vítr, takže vegetují jenom v křoviskách na matracích. A v okolí samozřejmě odpadky, plechovky a plastové láhve,“  znechuceně vzpomíná na den, kdy jí matka představila, jak žijí s Pepou.

„Řekla jsem si, že takhle ji nemůžu nechat. Její domek jsem nechala opravit a s Alešem jsme se snažili do něj matku nalákat, aby mohla žít a bydlet zase jako člověk. Šla tam jedině s podmínkou, že tam může i Pepa. A tak jsem svolila. Po čase mi volali vyděšení sousedé, že v bytě přebývají i neznámá individua a neví si s nimi nikdo rady. Hned jsem se za matkou rozjela. Když jsem viděla, co zbylo z opraveného bytu, zbyly mi jen oči pro pláč. Domek je opět zdevastovaný, všude se válejí hromady hadrů a hrozně to páchne. Došlo mi, že matka svůj životní styl jen tak nezmění,“ krčí rameny Kamila. 

„Za matkou teď jezdím poměrně často. Hlavně proto, abych ji zkontrolovala. Skupinka bezdomovců se mezitím poměrně rozrostla a dokonce si pořídili psa, aby je prý hlídal. Nechápu to, ale matce tenhle život vyhovuje. Kdykoliv mám příležitost, snažím se ji přimět k rozumu. Většinou je ale opilá, a tak ani nevnímá. Zkusila jsem jí dávat peníze, aby si koupila alespoň jídlo, ale buď si za ně rovnou koupila alkohol, nebo jí je sebral Pepa. Nezřízeným způsobem života přišla i o zuby a já s tím nemůžu dělat vůbec nic. Když vidím zvěsti o umrzlých nebo podpálených bezdomovcích, jímá mě hrůza, jestli mezi nimi nebyla třeba ona,“ chvěje se Kamila, která si vyčítá, že kdysi svoji matku opustila.

Jak byste se zachovala vy?