Nikdy jsem nebyla kuchařkou z lásky. Ve škole mě zajímal spíš sport než
hodiny vaření. Jídlo nebylo nikdy mým koníčkem. Stačilo mi ovoce a
zelenina.
Když jsem se vdala, vážila jsem 47 kg při výšce 170 cm. Pokud jsme
bydleli s rodiči, vařila maminka i pro mého muže, a vařila tak dobře, že za
rok měl 100 kg. Odstěhovali jsme se do vlastního bytu a narodily se nám dvě děti. Situace mě donutila vařit, a to skoro každý den, protože jsem nechtěla děti krmit uzeninou a pod.

Vařit jsem začala podle kuchařky a pokynů mých zdatnějších spolupracovnic. Potom mi zemřela matka a otec odmítal jakoukoli jinou stravu než domácí. Vařila jsem denně, dle požadavků mého otce, a to stejným způsobem, jak to dělala kdysi matka (vraž do toho deset vajec).

Nebudete tomu věřit, ale postupně mě začalo vaření bavit a v dnešní době po dobu prázdnin vařím na chatě  pro cca 10 lidí a vůbec mi to nevadí. Asi zvyk je železná košile.
Dostala jsem  titul „zásobovatelka".

Milá zásobovatelko,
tak to máte můj obdiv. To mi nikdy nešlo, uvařit pro víc než pět lidí.
Množství brambor bych ještě odhadla, ale udělat třeba omáčku, aby měla požadovanou chuť, hustotu a množství, to už chce fortel.


Reklama