Moje malá velká holčičko,
já vím, že v tuhle chvíli brouzdáš na netu, ale ty nevíš, že ti píšu, a jsem si jistá, že si to přečteš, protože tyhle stránky máš ráda stejně jako tvoje máma.

Před dvěma měsíci jsem se odstěhovala. Ne dcera, ale máma vylétla z hnízda a šla za hlasem svého srdce. Nezůstala jsi opuštěná, máš tam svého Luboška, kterému budu do smrti vděčná za všechno, co pro tebe udělal a že s tebou je. Že zaplnil místo v tvém srdíčku a místo v našem bytečku.

Stýská se mi. Nepředstavitelně se mi stýská. A to i přesto, že jsme od sebe pár kiláků a vídáme se snad častěji, než když jsme bydlely společně. My už totiž nechodíme domů, my se NAVŠTĚVUJEME.

Je to tak jiné... Pamatuješ, jak jsme si lezly na nervy? Jak jsme se hádaly kvůli prkotinám? A teď, teď se můžem obě přetrhnout ochotou. To není přetvářka, to je vychutnání každé chvilky, kdy jsme spolu.

Jsi dospělá a já se s tím strašně těžko smiřuju. Já vím, že namítneš, abych svůj syndrom kvočny namířila na tvého bráchu, je v blbých letech a potřebuje to. Ale, holčičko moje, dceru mám jen jednu a s klukem to nikdy nebude jako „mezi náma holkama".

Chci, abys věděla, že tě mám strašně ráda a nikdy nedopustím, aby se to změnilo.
Tvoje mamka.

SONYCZECH


Nestačím se divit, jak pěkně se nám to dnes rozjelo. Tohle je moc hezké vyznání. Život běží dál a je třeba na to reagovat. Myslím, že dcera to pochopí, stejně jako vám dojde, že ona už je dospělá. Je moc hezké, že mezi sebou máte takový hezký vztah.

Pokud chcete někomu něco vzkázat, čekám na adrese redakce@zena-in.cz

Reklama