Mně je asi tak třicet, a tak jsem se nechala nalákat na tento dánský film ze současnosti. Udělala jsem dobře a film mi přinesl přesně to, co jsem od něj očekávala.  

Pobavila jsem se, nahlédla do dánského prostředí a v mnoha situacích jsem měla pocit, že se poznávám. A to nejen kvůli věrohodnosti filmu, kde lze postřehnout běžné situace, jaké zažívá každý z nás.
Například, když se během načatého večera dopije lahev, tak si rozveseleni otevřeme druhou, ne? Anebo, když nám zazvoní mobilní telefon a my jsme zrovna na záchodě, tak je přeci přirozené, že nám ho přítel nebo manžel donese až na místo a oznámí nám, kdo volá.
Znáte to? Takových povědomých situací je v tomto snímku více.


Možná proto, že tento film je natočen dle zásad manifestu Dogma 95
(co je to ? http://www.revita.cz/festival/kinoklub/festival_2002/dogma-95.htm )
a nemáme z něj pocit dokonalosti, na jakou jsme zvyklí u filmu americké výroby. Ale přirozenost mi sedí, ať už je zajištěna jakýmikoli zásadami.

Děj filmu se točí kolem předsvatebních dnů Katrine. Jakožto třicetiletá rozumná žena si našla spolehlivého přítele se smyslem pro humor a je odhodlána se za něho za dva dny vdát. Je ale ještě třeba zařídit pár věcí, jakými je například předsvatební večírek s kamarádkami, kde se od Katrine očekává, že bude za šaška, anebo napsat krasopisným písmem cedulky se jmény. To, aby si svatebčané sedli na místa, která jim předurčila tchýně. Šaty přivezou ve tři a vše je skvěle načasované. Jediný problém, který Katrine má, je její psychicky nemocná sestra, kterou nedokázala pozvat. Svatba má být perfektní a nemocné osoby se na ni nehodí...

Ale pravá zápletka přichází na scénu až v momentě, kdy u dveří zazvoní bývalý přítel sestry. Jmenuje se Thomsen a vrací se po dvou letech z Keni. Pletou se mu jazyky, mluví totiž všemi řečmi dohromady, ale Katrin to nevadí. Je schopná mu nejen přesto porozumět. Ač se brání zuby nehty, přítomnost Thomsena vše změní. Sice napraví své hříchy ohledně sestry a naučí se nazývat věci pravými jmény, ale závěr filmu se řídí jen jejím instinktem. Kdyby se totiž řídila rozumem až do konce příběhu, musel by pak film  končit přesladkým, bezchybným  happyendem. A to by mne u takového "opravdového" filmu zklamalo.

Moc se mi líbilo, jak zde řešili pohled na psychicky nemocného člověka. Psychiatrická léčebna není ničím úžasná, opět máte pocit jakési opravdovosti. Za zmínku stojí ošetřující sestra, která dějem proplouvá v džínové košili a s unaveným pohledem. Ale když přijde problém, vyřeší ho s nadhledem profesionála. A to nemluvím o věčném převlékaní postelí. Mluvím o psychických zkratech pacientů.
Například sestra Katrine, Metty, trpí zřejmě schizofrenií. Ta je zde vyřešena výborně. Vždy když se uzavírá do svého světa, začne hrát působivá hudba a její interpreti přicházejí na scénu. Třeba i ze skříně...


Až tento film přijde do vašich kin, nenechte si ho ujít.
Je to film plný dobrých vtipů, které vám připomenou vaše mládí, anebo poslední zdařený večírek.
V závěrečných scénách bych doporučovala zaměřit se na oddávajícího v kostele. Jeho neočekávaný ostrovtip vás rozesměje a také poukáže na to, že Dánové jsou potrefeni mobilnímy telefony stejně jako my.

 

Starý, nový, půjčený a modrý, Se til venstre, der er en svensker / Old New Borrowed and Blue, (Dánsko 2003, 90 min)
scénář: Kim Fupz Aakeson
střih: Kasper Leick
hudba: Kaare Bjerkø
kamera: Rasmus Videbaek
režie: Natasha Arthy

hrají: Sidse Babett Knudsen, Lotte Andersen, Bjorn Kjellman, Vigga Bro, Martin Buch, Soren Byder, Lene Maria Christensen, Mette Horn

Ocenění - 38. ročník MFF Karlovy Vary: cena za nejlepší mužský herecký výkon pro Björna Kjellmana. (Thomsen)

Odkaz na rozhovor s režisérkou -      http://dokina.tiscali.cz/article.asp?id=3755 
Odkazy na recenze -                           http://www.reflex.cz/Clanek26009.htm
                                                         http://cinema.burda.cz/film.php4?Filmid=SETILVEN

 

                                    
Reklama