Vzpomenout si na jednu věc, kterou jsem nosila až do roztrhání, nebylo vůbec těžké. Protože by to byla prakticky každá věc, kterou jsem si koupila. A že nové věci si kupuju velmi ráda. Dřív jsem nosila věci do roztrhání z nutnosti, dneska už to dělám snad ze setrvačnosti. Mně by se taky nelíbilo být po půl roce vyměněna za méně okoukaný model.

Na jednu ze svých věcí vzpomínám ale ráda. Lpěla jsem na ní o to víc, že jsem si jí sama vyrobila. Kdysi dávno jsem otevřela pytel s obnošenými věcmi od naší tety. Padly mi do oka bratránkovy maskáče. Bez váhání jsem popadla jehlu, nit, nůžky a pustila se do několikadenní práce.

Do úzkých nohavic jsem všila ze starých riflí klín, takže z toho vznikly široké „zvony“, mno spíš přímo stany.  Snížila jsem pas a udělala z toho bokovky. Odpárala ty obří kapsy a na stehna našila, ani nevím, kde jsem je vzala, velké látkové americké dolary.

Když bylo dílo hotové, vyrazila jsem ho otestovat. Bylo to před lety v příhraniční vesnici plné trhovců. Přísahám, že se ke mně seběhli ze stánků a chtěli vědět, kde se tohle dá koupit. Málokterý uvěřil, že nejsou sami, kdo umí doma šít :-)

Nosila jsem tyhle kalhoty jenom doma, ale milovala je. Až do roztrhání. Fotku bohužel nemám po ruce.

Reklama