Chci zapomenout na problémy. Na chvíli uniknout světu, který je plný problémů. Není to vždy tak hrozné, já vím. Ale někdy člověk nemá zrovna ten nejlepší den, z každé strany se na něho sypou starosti, rodinné a ještě navíc ty pracovní.

 

V tramvaji se na vás navíc nevraživě zadívá neznámá postarší žena, při vstupování do obchodu se na vás utrhne muž v kvádru, že jste ho nepustila do dveří dřív. Po takovém dni přicházím domů zcela vyčerpaná. Nejraději bych se jen obklopila tichem, ale to není to nejlepší řešení. Je totiž částečnou cestou ještě k většímu smutku. Ale vím, co zabírá opravdu spolehlivě. Dobrý film.

 

Odmalička mám takový zvyk. Ví o něm rodiče, začíná se s ním seznamovat i přítel. Ve chvíli, kdy se začnu dívat na film, který mě zaujme, nevidím, neslyším – a to doslova. Podrážděně reaguji i na to nejtišší zašeptání. Musí být „klíííííd“. A z toho vyplývá i důvod, proč příliš nemám ráda multikina.

 

Zrovna nedávno jsem se do jednoho z nich rozhodla po dlouhé době zajít. Chtěla jsem vidět v krátké době již podruhé Pýchu a předsudek. Velké plátno dodalo tomuto snímku zvláštní kouzlo, a i když nepatřím mezi šílence, kteří musejí vidět film tisíckrát, Keiře Knightley v roli Elizabeth jsem neodolala.

 

Jenže. Děj filmu Pýcha a předsudek probíhal jako poprvé, ale já jsem si ji tak neužila. Přede mnou totiž seděla skupinka asi deseti mladých Francouzek, které si nejspíš přišly do kina především popovídat. Hodily si nohy na přední sedadla, začaly rozhazovat kolem sebe popcorn a zvučně debatovat. Bohužel nevím, jak se francouzsky řekne: „Buďte zticha“, případně „držte h…“, a tak jsem do konce filmu jen trpěla.

 

Přeháním to podle vás? Nemůžu si ale pomoci. Sledování filmu je pro mě malý rituál, kdy se ponořím do jiného světa – do toho na obrazovce či na plátně. A tak odmítám jakýkoli popcorn, který vydává chroupavé zvuky, i kolu, kterou vytrvale usrkáváte z kelímku. Ze mě by asi v Americe neměli radost. Ve chvíli, kdy u filmu totiž začnu jíst, je to známka mého nezájmu o snímek.

 

Ale když nic nejíst, tudíž jsem „zažraná“ do filmu, je jedno, zda jej vidím poprvé či popáté. Jako malá jsem se stejným nadšením a napětím sledovala každý rok na Vánoce znovu a znovu Mrazíka a Anděla na horách. I dnes se dokáži smát tisíckrát opakovaným vtipům četníka Louise de Funese či Homolkovým a příběhům ze Slunce, seno… Když si něco oblíbím, mlsám to pořád se stejně velkou chutí.

 

Když se řekne „filmové nebe“, vybavím si především svůj únik před realitou. Prožívám hluboké příběhy i krátké vtipné scénky se stejným nadšením. Sleduji nové výkony oblíbených herců a obdivuji ztvárnění rolí mladých a dosud neobjevených. Vracím se ke svým filmovým „miláčkům“, které jsou třeba třicet let staré, a je mi nádherně.

 

Tak teď už víte, jak to mám s filmy. Se svojí „zpovědí“ končím. Ale dnes nechci, aby byl „klíííííd“. Naopak. Napište mi:

 

Dnešní téma

MOJE FILMOVÉ NEBE

 

Jaký je váš rituál při sledování filmů?

Co vás rozčiluje?

 

Chodíte ještě vůbec do kina?

Jak často, kam a s kým?

A co v létě?

Je u vás ve městě letní kino?

 

Co si vybavíte, když se řekne „Moje filmové nebe“?

Doporučte nám své filmové miláčky.

Napište, které filmy nemáte ráda.

                                                                                                       

A co herci?

Setkala jste se s někým osobně?

Pošlete fotografii, napište, jaký byl.

Nebo je vám někdo nepříjemný a vypínáte televizi, když se v ní objeví?

 

Jakým filmům dáváte přednost?

Českým? Zahraničním? Svým?

 

Filmová Žena-in čeká na Vaše fotografie a příspěvky na adrese:

redakce@zena-in.cz

 

Reklama