Krásný chladný pátek všem čtenářkám a redakci Ženy-in,

 
i mě dnešní téma přivedlo k psaní a ráda bych se podělila o jeden letní příběh, na který moc ráda vzpomínám.
 
Bylo před létem a já se svým přítelem řešila, jak a kde budeme trávit dovolenou. Ten rok nebyly peníze na zahraničí, takže bylo jasné, že dovolená bude v tuzemsku. To nám nevadilo ani jednomu. Jenže... Po chvíli dohadů jsme zjistili, že máme oba jiné představy a že nevíme, jak se s tím "poprat". Nechtěli jsme se hádat, a tak jsme zvolili kompromis. Jsme dva, budou dvě dovolené. Vybrali jsme jeden týden v červenci, jeden v srpnu, dohodli se na tom, že červencovou dovolenou plánuje Jirka (tak se přítel jmenoval) a srpnová bude naopak zcela v mé režii. Aby to bylo zajímavější, nechali jsme si konkrétní plány pro sebe jako překvapení.
 
Nevím, zda bylo výhodou být prvně překvapena, ale bylo to tak. Bylo mi jasné, že budeme brát kola, neboť Jirka bez kola moc neexistoval, ale skutečnost byla mnohem děsivější. Když přišel den odjezdu, přítel mi zredukoval věci na polovičku se slovy, to opravdu neužiješ (musím dodat, že měl pravdu a mohl redukovat i víc ;-) ). Najednou zvolal: ,,Jejda, musíme vyrazit, sedej na kolo." Nechápala jsem, ale nasedla a poslušně vyrazila. Po cestě jsem se dožadovala informace, kam že to jedeme. ,,Do Úval na vlak, tak šlápni do pedálů, ať nám neujede." Už jsem se na nic neptala a zabrala jsem. Vlak jsme nakonec stihli, i když já dosti vyčerpaně a s jazykem na triku. Po vydýchání mě čekal šok. Jirka vyndal mapu a prstem mi ukázal, kam nás doveze vlak a co bude dál. Cílem byl Havlíčkův Brod, ale pouze vlakový. Dojet jsme totiž měli až do Blanska, to však už po své ose na kolech. ,,Kolik je to kilometrů?" ,,Neboj, víc než 70 km/den bych po tobě nechtěl!". Rozklepaly se mi kolena a spadla brada. V tu chvíli jsem věděla, že má dovolená bude pomstou. Ze slibovaných 70 bylo nakonec celých 116 km, z kola mě museli sundat, bohužel ta největší rána ten den mě teprve čekala. Protože jsme dojeli až po 22 hodině a sprchy už byly zamčené. Dokážete si představit, mít za sebou 116 km na kole a nemoci se vysprchovat? Začínala se o mě pokoušet hysterie. V poslední chvíli mi hodná paní sehnala klíč od sprchy pouze s jedinou podmínkou, nesmíte rozsvítit světlo. Nevadilo mi to, stála jsem pod tekoucí vodou celou hodinu a vymýšlela krutou pomstu. Zbytek dovolené vypadal podobně, jen ty kilometry se pohybovaly od 60 do 80 za den.
 
A chcete vědět, jak vypadala má pomsta? Objednala jsem týdenní pobyt na šumavském Pancíři v pěkném hotýlku s polopenzí. Možná to zní idylicky, jenže... Celý týden jsme vstávali po 5 hodině a prolézali místní lesy s košíky a kudličkami a sbírali jsme houby. Na hotel jsme se vraceli přesně na snídani, kdy ostatní teprve vstávali, byli čistí a voňaví a my ušmudlaní, utahaní a hladoví. Po snídani jsme houby zpracovávali a sušili. Po obědě jsme povinně koukali na jeden nekonečný, ujetý seriál a pak jsem vždy usnula a probudila se tak na krátkou procházku před večeří. Nebyla to sice dovolená úplně podle mého gusta, ale pomsta to byla senzační.
 
Ještě, že napřesrok už byly peníze a letělo se do Egypta. Tam jsme se již dohodli na kompromisu památky versus koupání a potápění. Dodnes na naši dvojdovolenou vzpomínám ráda, užili jsme si spoustu legrace.
 
Přeji krásný víkend a pokud máte, stejně jako já, dovolenou ještě před sebou, tak hezké počasí a spoustu nádherných zážitků přeje
 
Jacquelline
Milá Jacquelline,
já žasnu, co dokáže láska se ženou udělat...
Reklama