Rodičovství je bezesporu největší lidskou i společenskou zodpovědností. A nejen to. S narozením dítěte se člověk dělí na dva. Sobecké „JÁ“ musí jít jednoznačně stranou. Když je člověk „single“, je z rodičovské povinnosti částečně omluven, ovšem v páru je pro dnešní společnost dobrovolná bezdětnost téměř nepřijatelná. A tak si lidé, kteří o to vlastně ani nestojí, pořizují dítě…
Tak kdy už budete chovat? To je otázka a postrach všech párů, které rodičovství ani v rozpuku produktivního věku nijak neláká. Jenže společnosti je neúprosná a mít děti je přece „normální“. Zdravá žena a zdravý muž přece musí zplodit dítě, proč by neměli?
Když nedávno česká televize vysílala britský dokument Dítě mi zničilo život, vzbudilo to přesně ten ohlas, jaký se očekávalo. Lidé diskutovali, zda je normální, aby lidé dávali za vinu dítěti to, že jim zničilo vztah. Dítě je přece požehnání a do vztahu vnáší něco nového a krásného.
Jenže manželé v dokumentu to tak neviděli. K vidění zato byly páry, kde například bývalá top manažerka doma coby matka dvou velmi živých dvojčat vzpomínala na doby, kdy chodila do práce a žila bohatým společenským životem. Po mnohaletém vztahu, kdy se s manželem rozhodli pořídit si potomka, z něhož se nakonec vyklubali dva, se mezi přebalováním, nočním vstáváním a krmením cítila naprosto odříznutá od světa, který tolik milovala. Velkou zkouškou byl příchod malého ukřičence také pro jejich partnery zvyklé léta na bezdětnou domácí pohodu. Najednou už tolik z práce domů nespěchali…
“Konec mého života, to jsou ony,“ řekla doslova, ač s troškou ironie, na adresu svých dvojčat.
Jiná žena v domácnosti, která už zažívala mateřství potřetí, se divila, že si její manžel nenašel ještě jinou. Sama sobě si připadala odporná a neatraktivní. Díky dětem s manželem jen těžce kradli chvíle pro sebe. Všechny dvojice se vracely zpátky před narození dítěte a přemýšlely, co by bylo, kdyby se tehdy rozhodily jinak… Nakonec sice uznaly, že své děti milují, ale…
Krkavčí matka?
O něco psychicky méně náročnou alternativou, zvláště pak pro ženu, je, když si pořídí potomka, protože ji k tomu tlačí rozhodnutí: Buď já a dítě, nebo rozchod. Takovému čelila po osmiletém vztahu například pětatřicetiletá podnikatelka Zuzana.
Její manžel o dítěti básnil téměř od počátku vztahu. Jenže Zuzana měla pořád něco důležitějšího na práci. Nejprve si dodělávala vysokou, poté se jí podařilo úspěšně rozjet vlastní firmu a vůbec... svobodný život byl zkrátka mnohem zajímavější, pestřejší a dítě by bylo jednoznačně překážkou a brzdou v úspěšném rozjezdu. Jenže představa, že všechny své úspěchy bude sdílet sama (na hledání nového partnera a investice do dalšího vztahu opravdu nebyl čas), se jí vůbec nelíbila. Nakonec tedy manželovi vyhověla. Před dvěma lety se jí narodil chlapeček. Na rozdíl od otrávených matek v domácnosti z britského dokumentu se však Zuzana rozhodla dále pokračovat v práci. Svému manželovi oznámila: Byl to tvůj projekt, tak se starej a nedlouho po porodu se vrátila zpět do zaběhnutých pracovních kolejí.
Na pískovišti je Zuzana známá jako krkavčí matka, a to přesto, že se tam objevuje opravdu jen zdřídka. Zatímco ostatní matky vesele pošišlávají na svá dítka a probírají každý jejich krok, Zuzana sedí opodál s notebookem, věnuje se práci a malý Míša si hraje sám. To, co nestihne manžel, musí zastat chůva,kterou si krátce po jeho narození manželé najali. Sobectví? Možná, ale ruku na srdce: Kdybyste se ještě jednou mohly rozhodnout, zda se stát matkou, jaké by vaše rozhodnutí bylo?
„Já nevím, jestli bych si dnes děti pořídila,“ přiznává Zdena (55), matka dnes již dvou dospělých dětí, a dodává: „Svého manžela jsem si brala, protože jsem otěhotněla, a tenkrát se to tak prostě dělalo. Ani druhé dítě nebyla náhoda. Zkrátka jsem do toho spadla a musela se s tím nějak porvat. Dnes jsem sice hrozně ráda, že děti mám, ale je pravda, že kdyby mi bylo o třicet let méně a měla jsem všechny dnešní možnosti, které dříve nebyly, asi bych se pro děti nerozhodla. Je to opravdu oběť, protože se vlastně vzdáváte kusu svého života. A na dlouhou dobu…“
Nový komentář
Komentáře
Taky s povzdechem vzpomínám na svobodný život, taky bych do toho podruhé už třeba nešla... ale považuju za absolutně nefér to vyčítat dítěti
. Dítě nemůže za to, že jsem se rozhodla ho mít. Když už ho mám, tak se holt o ně musím co nejlíp postarat a vzít si z toho všeho ponaučení do života (jsem-li schopna sebereflexe).
Ženy by rozhodně neměly podléhat tlaku okolí a mít děti jenom proto, že se to od nich jaksi očekává. Pokud fakt nechtějí, tak ať si stojí za svým. Číst potom takovéhle výlevy je smutné. Co pak z takovýchhle nechtěných dětí vyroste, když je máma nespokojená a stará se o ně s tím, jaká je to od ní obrovská oběť a jak si zkazila život?
Tohle nechápu! Podle mě jsou ty ženské krávy, tak buď dítě chci a nebo nechci! Pořád žijeme v zemi kde je k dispozici antikoncepce a legální potraty a ne pak až se to narodí říkat, že dítě mi zničilo život! Jen by mě zajímalo, co by řekli, kdyby si své dítě nemohli ani pochovat a nebo jej neviděli ani vyrůstat!!! Chápu, že ne zrovna všechny děti jsou lehce zvladatelné, ale to bohužel nevíme žádná z nás jaké naše dítě bude!
Je mi taky 55 let a musím říct, že chápu paní Zdenu. Své děti jsem si toužebně přála, byla jsem na svou dobu starší matka, první dítě jsem měla ve třiceti a druhé v pětatřiceti, ale, i když jsem se o ně starala ráda, určitě bych s chutí využila možností, jaké jsou dnes, a vrátila se rychleji do práce, s vědomím, že se o ně postará nějaká chůva, protože jsem obzvlášť po první mateřské cítila, jak jsem strašně vypadla z pracovního tempa a nedokázala se po návratu do práce do něj dlouho dostat. Ale určitě si nemyslím, že mi děti zničily život, jsou to nejlepší, co mi život dal
maje — #1 Úplně ti rozumím. Děti jsou největší štěstí a milujeme je, ať udělají cokoliv. Bohužel muži tyhle priority mají nstaveny jinak, a vychovávat dítě s tím nepravým nebo sama není procházka růžovým sadem.
Podle mě by už na začátku vážného vztahu mělo být jasno, jestli je prioritou rodinný život nebo kariéra, fitka, večírky atd. Obojí má své a je pouze věcí páru, jak budou žít. Já jsem dobrovolně ukončila kariéru a věnovala se primárně dětem, posléze si mě našla i ta kariéra... Kdybych si je dala vychovat "na klíč", třeba bych dnes měla jen děti, a ne skutečně nejbližší přátele, slušné a rovné lidi...
Syna bych nevyměnila ani za kariéru, ani za hromady peněz a exotické dovolené. Mateřskou si užívám, čím je větší, tím víc mě dojímá, co všechno mu dáváme, co dává on nám... Těším se, že mu můžu ukazovat takovou spoustu věcí v přírodě, zvířata, vysvětlovat, jak to, že auto jede "samo", proč pláču, když jsem šťastná i když jsem smutná... Momentálně, v jeho sladkých třech letech, je to to největší bohatství co jsem kdy měla.
Nicméně s fungující pomocí je to jistě mnohem jednodušší.
Manžel pracovně vyjíždí mimo dům, většinou i mimo republiku tak na 3-4 dny v týdnu a pak jsem šťastná, když na pár hodin příjde babička, nebo můžem my k ní na návštěvu... A když manžel doma je, tak prostě "zapřáhnu" jeho. Jde ráno venčit psa, automaticky bere i syna a já si dám v klidu sprchu a kafe... Jede se podívat, jak kamarádovi pokračuje stavba domu, dostane synka s sebou. Ono občas některé ženské, které brečí, že jsou na všechno samy, jen neumí požádat o pomoc, nebo říct, že už nemůžou...doufají, že muž ocení, jak skvělé hrdinky jsou, jak to samy snášejí a zvládají...ale oni to většinou sami neocení, neuvědomí si, jaký je to zápřah. Já se prostě hlásím o to, aby muž v rámci možností přebral část péče o syna. A až budu chodit do práce, bude muset přebrat další kus.
*Lorinka — #17 ženská, za prve si musíš vážit sama sebe, aby tě respektovalo tvé okolí. Z tebe čiší, jak se cítíš, jak se hodnotíš... okolí je vnímavé. Pokud jsi zlomená, kde má brát tvé dítě jistotu a vzory k tomu, jak se má chovat. Ani malá není jistá, proto máš pocit, že "zlobí". Nezlobí, ale jinak to prostě neumí, když ji to neukážeš. Je to náročné, vím... Jen se snažím tě podpořit. Zkus to prostě jinak. Kašli na domácnost a věnuj se dětem, pokud jen trošku můžeš. Děti tě potřebují, talíře a vysávání počká (a to vím, o čem mluvím, byla jsem a jsem perfekcionistka a také jsem se to musela naučit - ale mám dokonalého syna). Držím pěsti, ať jsi šťastná a díky tomu i tvé děti.
*Lorinka — #17 klid. Neznám žádné vzorné, veskrze hodné a poslušné děti.
*Lorinka — #17 No jo, když jsi perfekcionalistka, tak to máš těžké. Já to brala tak, že nemůžu být dobrá ve všem. Stačí si vzpomenout na to, co dělala maminka špatně, a pak člověk ví, že se po něm dokonalost nechce. Buď si s dětmi hraju nebo blejskám byt. Obojí najednou nelze. Zkus hádat, co považuji za správnější? Ono i přijít na to, proč dítě zlobí a čeho tím chce dosáhnout nebo proti čemu se tím bouří, to je hodně silná výzva. Proti tomu je jednání se zákazníkem procházka růžovou zahradou. Ale to zadostiučinění, když to člověk objeví a problém se zmenší, to žádný pracovní dokument nevyrovná. (Já ví, to se mi to povídá, když děti už jsou dospělé a mám to za sebou ;-))
*Lorinka — #18 to je normální,jsi unavená,na všechno sama a je to stereotyp,zkus chodit s dětma na výlety a mezi lidi,až budeš v práci,zase budou děti nemocné ve školce a nebudeš stíhat a potom rychle vyrostou a budeš s láskou vzpomínat jak byly malé a milé.
Anai — #15 Jo, to říká spousta maminek, co všechno stíhají a jak jsou akční a jak mají čas na sebe s z takových v 90% většinou pak vypadne ... pravda, ale funguje mi jedna babička, obě babičky, kamarádka, tatínek dělá na směny a můžeme se prostřídat apod.
Mně nefunguje ani jedna babička a manžel má práci s pevnou pracovní dobou
Altamora — #14 nejde o to, co si mylsí ostatní, ti mě nejspíš jako nulu nevnímají, ale bohužel tak vidím já sebe sama. V práci jsme byla celkem úspěšná a dom amám pocit, že mi nic tak nějak nejde. Jsme jen průměrná kuchařka, děti zlobí, nejsou vzorné, nejsou hodné, ta starší je dokonce dost paličatá, neposlušná a jen těžko na ni hledáme metody výchovy. Takže mám prostě pocit, že práce byla to jediné, co mi celkem šlo a teď jsem odsouzena k tom dělat všci, v kterých dobrá nejsem, ale dělat je musím, dkyž jsem děti chtěla.
život bez dětí je prázdný,ale je blbost si je pořizovat jen kvůli tlaku okolí.Biologické hodiny dají vědět,kdy je čas.
Jaké si to kdo udělá, takové to má! Dnes, kdy jsou normální papírové pleny a autosedačky (samozřejmě i to auto jako druhé v rodině), často i dost peněz na chůvu, když babičky nejsou... tak nechápu, jak si matky mohou stěžovat, že nemají čas na péči o sebe, koníčky, společnost... Já při dvou dětech vždy musela přivydělávat (psaní na stroji, jakýsi předchůdce sekond handu, kreslení, focení, výroba fotek, atd.) a rozhodně jsem pořád žila dost společensky a užívala jsem i to pískoviště s kamarádkama. Vždy dobře oblečená, nalíčená... Pravda, že fungovala jedna z babiček, občas vypomohla teta a taky manžel chodil domů ve čtyři odpoledne. Jinak znám i dnešní maminy na mateřské, které podnikají bez problémů, pravda, v oblasti kosmetiky a vizážistiky, ale vydělávají slušné penízky.
*Lorinka — #10 Opravdu se z tebe stala nula? To je mi tě líto. Ne, to není ironie. Mám to jinak - názor jiných lidí na mě má jen jen malou hodnotu. Sice jsem byla doma, ale nepřipadala jsem si méně důležitá. Naopak, připadala jsem si důležitější, protože tu byl někdo, pro koho jsem nějakou dobu byla nejpotřebnějším člověkem na celém světě. V práci mě může nahradit hodně lidí, ale u mého dítěte skoro nikdo.
Je zajmavé jak sde názor na mateřství vyvíjí podle věku. Kdyby se mě někdo zaptal na děti tak před 5 lety (bylo mi 18) tak bych mu řekla, že by měly být zavřený dokud se nesatnou dospělými, teď po pěti letech jsem schopná pár hodin pohlídat tříletého synovce, aniž bych ho zabila a dokonce si sebe dokážu časem představit jako mámu. Nedávno jsme s přítelem byli u kamarádů podívat se na asi třítýdenní mimčo. Nejvíc mě u mě vyděsilo, že se mi ten malej mimozemšťan líbil
.
*Lorinka — #10 Já to mám dost podobně - s tím rozdílem, že mateřskou jsem si neodtrpěla, ale většinou si dětí opravdu užívala (i když byly situace a dny, kdy zpětně nevím, jak jsem to dokázala přežít). Vztah s manželem neutrpěl, ale na všechno jsem byla sama a tím pocitem trpím často i dneska. Ale život bez dětí si představit nedovedu. Mám je proto, protože jsem chtěla. A rozhodně neodsuzuju ty, co se na ně "necítí".
je mi 26let a ač mé spolužačky už mají jedno či dvě děti - mnohdy už školního věku, já mám spoustu plánů a snů, kde dítě nemá prostor. Chci studovat, cestovat....Je to každého rozhodnutí, ale nikdo by to neměl dělat jen proto že to společnost očekává. vy v tom pak žijete. Spousta těchto mých spolužaček přivedla své dítě do chudých poměrů, bez rozmyslu, jen aby si udržely partnera....já chci dítěti dát maximum, finančně i citově. A pokud to budu cítit za deset let, pak to tak bude. Teď vím že bych nebyla dobrá matka..společnost nespolečnost.
Zajímavé téma.
Pro mě byla změna života po narození prvního dítěte šok.
Děti jsme si leta přála, manžel nespěchal a pak když na to došlo, cítila jsem se jak v ráji, byla jsem těhotná a čekala miminko.
Ovšem to rozčarování po porodu. Stala se ze mně nula. NIc mi nešlo, na vše jsem byla sama, na malé vesnici odřízlá od života, nikdo neocenil to, co dělám, připadala jsem si k ničemu. Ale dítě jsem milovala a tak jsem si řekla, že ty roky doma "odtrpím" a pak až se vrátím do práce, bude snad lépe.
Mezitím jsme si pořídili ještě druhé dítě.
A mně už te´d dochází, že nic už nikdy nebude jako před tím a ani ta práce mě nezachrání. Nemáme hlídání, takže s manželem už prostě žijeme jen jako chůvy, uklízečky a obslužný personál dětí, nicméně o vztahu se už moc mluvit nedá.
Takže já děti mám, chtěla jsem je a neměnila bych, ale bohužel dětem padl za oběť můj vztah s manželem. Nikam se spolu nedostaneme, já se musela vzdát všech svých koníčků, jsem odřízlá od práce, která mě bavila a kde si myslím, že jsem byla dobrá a kolegyně si mně vážily pro to, co umím.
Ale myslím si, že kdybych děti neměla, budu velmi nešťastná. Ať už mě to stálo, co mě to stálo, nevím, pro co bych žila, kdybych ty děti neměla.
Také nejsem klasická mamina, ale život bez dětí by byl příliš chudý... Na druhou stranu, kdo děti mít nechce, ať je nemá, jen by trpěly nezájmem atd.