emo

Odborníci, kteří více než rok studovali subkulturu emo, odhalili výsledky své práce. Přečtěte si, co je to emo, jak se liší od ostatních, jak se zachovat, když k emo patří vaše dítě, a co je pravdy na různých zprávách emo, které kolují médii.

Proč je pro ně emo subkultura přitažlivá? Co si myslí o většinové společnosti? Jak se poprvé s emo subkulturou setkali? Jaké je jejich vnímání sebepoškozování? Jaké mají plány do budoucna? Na tyto a řadu dalších otázek se snažili nalézt odpovědi Karel Balcar, Martin Kuška a Radek Trnka, výzkumní pracovníci Pražské vysoké školy psychosociálních studií (PVŠPS) spolu s Viggo Vestelem z norské partnerské výzkumné instituce NOVA (Norwegian Social Research).

Mýty a pravdy o emo

O emo se rychle rozšířil zkreslený obraz, který není v souladu se zjištěními právě končícího základního výzkumu. Jsou vnímáni jako zoufalci, zbabělci, kteří se nedokážou poprat se životem, jako měkoty, které se hned rozpláčou. „Jejich vrstevníci z ostatních vyhraněných subkultur, jako například hip-hopeři, punkeři nebo gothici, je neuznávají a přejí jim, aby se pořezali a vymřeli,“ říká Radek Trnka.

„Ve skutečnosti jsou to však velmi citliví, kreativní a tolerantní jedinci, kteří mají různé důvody, proč se stali členy této subkultury,“ konstatuje Karel Balcar a dodává: „Je to snad jediná subkultura, která funguje jako svépomocná terapeutická skupina.“

Takzvaná emo pravidla, která kolují po internetu, vnímají představitelé této skupiny jako podvrh. A ačkoli chápou, že pro média byla krví a sebepoškozováním prosycená soupiska lákavým soustem, od pravidel se zcela distancují. Litují, že je právě mediální obraz s těmito takzvanými pravidly ztotožnil. Ohroženy jsou ovšem děti ve věku 10–15 let, které nejsou schopny rozpoznat, co je myšleno vážně a co ne. Sebepoškozovací aktivity nesouvisející s psychickými problémy jsou inspirovány právě tímto zkresleným obrazem o emo.

  • Jak je to se sebepoškozováním? Emo a sebepoškozování jde podle představ veřejnosti ruku v ruce. „Ve skutečnosti je sebepoškozování mezi všemi dospívajícími bez ohledu na příslušnost k této skupině poměrně rozšířeným fenoménem,“ poznamenává Karel Balcar. „Ano, někteří z nich se poškozují, ale důvodem je, že pomocí fyzické bolesti si alespoň na chvíli uleví od bolesti duševní, kterou intenzivně prožívají. Sami to s emo nespojují.“
  • Emo a bisexualita. Zajímavým tématem je v rámci emo proklamovaná bisexualita. Prostředí subkultury emo sexuální orientaci neřeší jako problém a vyznačuje se v tomto ohledu absolutní tolerancí.¨
  • Je to jen přechodná záležitost. Respondenti výzkumu si svou budoucnost představují poměrně standardně. Mezi jejich priority patří rodina, přátelé, kreativní práce. Většina z nich nepředpokládá, že ve výhledu 20 let budou stále vyznavači emo stylu.

emo

Mé dítě je emo – jak reagovat?

  • uvědomit si, že nejde o společenství nebo styl, kde by zpravidla hrozilo násilí nebo nátlak na protizákonnné či zdraví nebezpečné jednání dítěte;
  • neukvapovat se v hodnocení, kritice, podezírání či nátlaku a snažit se především pochopit, co to pro dítě znamená, co mu to dává navíc proti jeho „životu bez emo“;
  • pokusit nejprve bez kritického hodnocení a s upřímným zájmem se ho na jeho nové zážitky, myšlenky, vztahy a přání vyptat a s porozuměním je vyslechnout, a je-li to možné, poznat i jeho nejbližší emo přátele;
  • zjistit si, oč mu, popřípadě i jim, v emo prostředí vlastně jde a jak si svůj vlastní život v současnosti a do budoucna představují a utvářejí, a vyjádřit své porozumění pro dobré stránky této nové zkušenosti, popřípadě i své obavy z toho, k čemu nevhodnému by je mohlo přílišné „prostestní odběhnutí“ k emo svést;
  • až pak si zhodnotit, nakolik je nová „identita“ emo pro dítě osobně důležitá; zda jde spíš o „hru“ na něco zvláštního a nového, anebo zda jde o hledání opravdovějších vztahů a vrstevnické opory, jejichž nedostatkem dítě jinak právě nyní strádá;
  • až pak také posoudit, zda v souvislosti s emo dítě nezačalo zanedbávat své běžné školní a domácí povinnosti, zda a v čem změnilo své chování, a zda nejeví známky sebepoškozování, jež si někteří nesprávně, i když pochopitelně, s příslušností k emo spojují;
  • obrátit se na poradenská zařízení pro problémy mládeže tehdy, pokud dítě v souvislosti s emo soustavně a delší dobu odmítá o sobě a o emo hovořit, zjevně do tohoto společenství utíká před nároky a problémy svého současného života, popřípadě se objeví doklady o poškození dítěte po stránce jeho osobních vztahů a chování či duševního nebo tělesného zdraví.

Co je to vlastně emo?

emoUrčitě není třeba zdlouhavě rozebírat typický styl oblékání, ve kterém převažuje černá barva, výrazné tmavé líčení kolem očí a hlavně účesy s patkou. „Hned na úvod je důležité říci, že existují dvě krajní polohy, mezi kterými se každý ze subkultury emo nachází: Na jedné straně je to pozérství (emo jako módní záležitost, pozn. red.), na druhé straně poloha, kterou jsme označili jako pravé emo. Ve skutečnosti se každý ze subkultury emo nachází někde mezi těmito dvěma polohami, někdo je blíže pozérství, někdo blíže pravému emo,“, říká Radek Trnka.

„Emo především znamená být emotivní,“ vysvětluje Martin Kuška. Radost a optimismus většinové společnosti považují emo za povrchní, podobně jako kult zdraví a radostného bezstarostného života. Upřednostňují smutek a skepsi. Neberou smrt jako tabu. Je ovšem nutné brát s nadsázkou symboly lebek, zombie kreatur, zmučených plyšových medvídků, postaviček s vydloubnutým okem, vytržené a na dlani podávané srdce, za ruku se držící oběšenci a milostné vzkazy psané krví. Nicméně zejména věková skupina 10–13 let této nadsázky není schopna, jaké to mívá následky, jsme si už řekli.

Foto: Radek Trnka