Naladění „všechno špatně“ neboli také „kyselo je moc kyselý“, jak jsme ho doma nazvali, trvalo zhruba dva měsíce. Naše milé děvčátko se proměnilo v neposlouchající tajfun, který nesouhlasil snad ani se střídáním dne a noci. Navíc nestačilo v klidu říct „Mami, já nechci tohle nebo ono,“ bylo nutné ječet. 


V několika, naštěstí málo, případech se objevilo i známé fláknutí s sebou o zem. Lokalita v tu chvíli nehrála roli. Párkrát dítko vytřelo svým oblečením podlahu doma, párkrát přímo ulici.

I když to někdy bylo zcela nemožné, snažila jsem se brát vše s klidem. Občas však bylo horší ustát okolí… respektive cizí osoby, které měly dojem, že mají na výchovu mého dítěte patent. Někdo se snažil pomoci vlídným slovem, jiný ale radou typu „Moje dítě by za tohle dostalo na zadek.“ Tak ať, moje ne! 

Opravdu naštvaná a prudérní jsem byla jedenkrát. Vedla jsem lehce plačící dítko, kterému se stala jakási nepravost. Mluvila jsem na něj a celkově emoce byly až překvapivě pod kontrolou. Když v tom úplně cizí dáma chytila Emily za ruku se slovy, že když brečí, tak si ji odvede. Ke starším se chovám s úctou, nicméně v tomto případě jsem trochu důrazněji požádala, aby mi ona neznámá netraumatizovala dítě.

Jen maminky malých dětí vždy chápavě pokyvovaly hlavami a pro podporu na mě pomrkávaly. A tak tohle dobrodiní nyní odčiňuju a pokaždé, když se někomu vzteká malý potomek, snažím se mu dodat sil úsměvem, a je-li šance, že mě přes řev uslyší, tak i milým slovem.

Reklama