Ležím na bílé posteli, bolí mě celé tělo a mám jedinou touhu - umřít… Moje miminko, na které jsem se těšila, které jsem si tak přála, to malinké miminko, mi odvezla sanitka na oddělení JIP, protože bylo v tak vážném stavu, že porodnice, do které jsem nastoupila, se o něj nedokázala postarat.
A já? Vím, že možná nepřežiji, jenže je mi to jedno. V uších mi ještě pořád zní hlas doktorky: „Vaše dítě má poškozený mozek a s největší pravděpodobností bude dementní. Do rána máte čas, pak vám přivezu papíry a můžete jej hned dát do ústavu - později se to už nemusí podařit…“

A je ráno - asi nejhorší ráno v mém životě. Vím, co to znamená, mít na starosti postiženého člověka, ale přesto se ve mně všechno bouří při pocitu, že bych měla dát své dítě pryč. Jenže se nemůžu zvednout - přesněji - nemůžu se ani posadit. A ani nesmím. Zákrok po porodu byl nezvykle rozsáhlý a mohla bych si ublížit.

Dveře pokoje se otevírají a vchází doktorka - jenže jiná, než přišla včera. Tahle je starší, mohla by být mojí mámou a hledí na mě laskavýma hnědýma očima. Žádá ostatní maminky, aby opustily pokoj, že se mnou potřebuje mluvit o samotě.
„Tak a je to tady!“ napadá mě. Maminy poslušně odcházejí i přesto, že dospávaly noc - kromě miminek se staraly ještě i o mě, volaly ke mně několikrát doktora, dávaly mi pít …obdivuji jejich ohleduplnost.
A já čekám na ortel.

Jenže ten nepřichází. Hlas doktorky ke mně proniká závojem slz a já začínám vnímat slova. Mluví tiše: “…Vaše miminko je v lepším stavu než vy. Ještě v sanitce se rozdýchalo, nemá žádné problémy, ale bez maminky nepřežije. Musíte mu pomoct. Jedině vy mu můžete pomoct, jste maminka, ono vás potřebuje, já vím, teď je samotné, ale máte něco, co mu moc pomůže - musíte je kojit. Půjde to, pomůžu vám, když budete chtít…“

Najednou si uvědomuji, že ji znám - no ovšem, doktorka od miminek! Pod jejím vedením se učím odstříkávat mléko, ohleduplně se vyptává, jestli mi doma někdo pomůže, když mi miminko dají domů, dokonce kontaktovala naši dětskou lékařku, i když to v povinnostech rozhodně nemá … patnáctý den po porodu dostávám miminko domů.
Mám tam velkou zásobu dudlíků a lahví, ale není to třeba - mohu normálně kojit!
Malý syslík skvěle prospívá tak, až je to podezřelé. V necelém roce nás propouštějí z poradny pro rizikové děti a nešetří chválou.

Bohužel vím, že to nejhorší nás ještě čeká.Poruchy učení a LMD se nejčastěji vyskytují u dětí, které prošly rizikovým těhotenstvím nebo komplikovaným porodem - a tenhle problém může postihnout kterékoliv dítě, hloupé či chytré, malé či velké … a dalším častým faktorem, který může podobné problémy vyvolat nebo zhoršit, jsou úrazy hlavy.

I když se snažím syslíka chránit, je jasné, že je to dítě hyperaktivní a navíc s posunutým režimem dne a noci. Muže mám pryč - musel vzít místo u firmy, jejíž ústředí je v jiném městě, domů jezdí sice skoro denně, jenže když přijde, tak prakticky nevnímá, a já spím tři hodiny denně - a je to znát. Podařilo se mi usnout i v tramvaji - naštěstí bez kočárku. Prostě ani v našem případě se občas neubráníme „pádu na kokos“ a navíc nikdo netuší další syslí specialitku - synovi nezabírají antibiotika. Z nevinné angíny se klube silný zápal plic a já mám opět dítě v nemocnici.

Dozvídám se tam další věc - LMD a související problémy se po těžších nemocích zhoršují - a to mnohdy značně. Nic moc.

A jdeme do školy. V šesti letech - i přesto, že jsem žádala o odklad.
Syslí IQ převyšuje obvyklý průměr, a tudíž je pro školu způsobilý.
Jako člověk „od fochu“ mám značné pochybnosti, ale jiná poradna ve městě není.

Učitelka se mi taky nelíbí - sice údajně vystudovala speciální pedagogiku, jenže … hned při nástupu se pohádáme o to, kterou rukou bude syslík psát - je potenciální levák a při všech spontánních pohybech upřednostňuje levou, učitelka nicméně prská a tvrdí, že oni si udělali vlastní testy a že může psát i pravou, což je výhodnější.
Ustupuji, protože koneckonců odborník je ona - já se věnuji adolescentům a v oboru malých syslů poněkud tápu.
Teprve po třech letech jsem byla ujištěna, že syn je levák jako poleno a paní učitelka příslušnice skotu rohatého.

Samozřejmě používání špatné ruky při psaní je obrovská zátěž - a naše problémy s LMD se opět zhoršují. Mám chuť všechno vzdát a vykašlat se na to - každodenní cvičení mi připadá zbytečné … proč zrovna my máme takovou smůlu?

Syslík určitě nebude patřit mezi tu třetinu, která se uzdraví a jejíž nervová soustava dozraje do normálu. A asi nebude ani v té třetině, která se naučí svoji vadu kompenzovat používáním přijatelných kompenzačních mechanizmů. Prostě zůstane postižený - zbrklost a zapomětlivost, neslučitelná s normálním životem, prudké a neovladatelné emoce, těžká dysgrafie … a výhledy skoro žádné. Poruchy chování, spojené s LMD, nejsou ovladatelné rozumem, nemá smysl dítě trestat za to, že něco provedlo, pokud to není úmyslné.

Ještě poslední pokus - převádíme sysla na jinou školu a objednáváme se ke klinickému psychologovi, kterého nám doporučí známý. Tam zjišťuji, že velkou chybu jsem dělala sama - při svém strachu o syslíka jsem mu věnovala přílišnou péči a omezovala jej. Nová třídní jedná se synem úplně jinak - je to „herdekbaba“, ale dbá na jednoznačná pravidla - a to syslům zjevně vyhovuje. Navíc nebazíruje na drobnostech - okusování tužky až do úplného přehryzání ji nechalo klidnou a dodnes si vzpomínám, jak mi hlásila „Váš Pikachu narušoval bruslení!“ - to když si syn sundal na kluzišti brusli a začal zničehonic vozit plyšáka po ledě.

I nové zaměstnání má svoje klady - skoro všichni kolem mne mají děti velké a všichni mě ujišťují, že sysel je velký, hodný a v pohodě a fandí mu. Postupně se smiřuji i s tím, že do té doby opečovávaný syslík dojíždí denně hodinu sám do školy a ze školy jezdí bůhví kudy - courání po městě mu připadá jako „bezva vodvaz“. A syslík se postupně uzdravuje. Navazuje kamarádství, začíná si věřit - chvílemi až moc. Dneska je na osmiletém gymnáziu a vypadá to, že to bude v pohodě … až na to, že po sobě nic nepřečte … kruciš, že by měl rukopis po mně???