family

Stala jste se macechou a váš nejmilejší otčímem. Psychologové vědí jednu věc. Role jsou to složité a málokdy se obejdou bez krizových chvilek. Je to v důsledku faktu, že téměř nikdo nedokáže dlouhodobě být tolerantní (neboli odpouštět) stejně svým vlastním dětem jako těm nevlastním. Zvláště když vidí stejné reakce u protistrany. „Ty mým dětem křivdíš a stále prosazuješ jen ty svoje. Na své děti nejsi zdaleka tak přísný jako na ty moje. Svým dětem dáváš lepší porce jídla a všechno jim dovolíš. Zato ty moje stále úkoluješ a šidíš je, kde můžeš.“ „Neřvi na mou Janičku a vynadej raději svojí Barborce!“

Většinou se slovo macecha spojuje se zlou ženou týrající své nevlastní děti. Aspoň Jeníček s Mařenkou by o tom mohli vyprávět! Určitě by jim přizvukovala Maruška na jahodách, Popelka, Nastěnka, Sněhurka a určitě i Dornička ze Zlatého kolovratu, kterou macecha rovnou zavraždila. Podkladů pro macechu jako psychopatickou tyranku je v literatuře dost a dost napříč celým světem, a určitě ne bez pravdivého jádra. Zkrátka milovat děti bývalé lásky svého muže stejně jako svoje není jednoduché. Žárlivost, ukřivděnost a přecitlivělost ve vás nejspíš budou hlodat, i když se budete chovat rozumně a zachováte dekorum dámy. A buďte si jisti, že se stejnými pocity bude zápolit i váš partner.

Pár příkladů ze života

Jarmila, 47 let, 2 děti její, 2 děti jeho, 2 děti společné

Když se seznámila s Petrem, byla vdova s dvěma maličkými syny. Manžel zemřel tragicky ze dne na den, synové ještě ani pořádně nemluvili. Jarmila byla pár let sama a vzpamatovávala se z neštěstí, když tu potkala Petra. On se vzpamatovával z velice bolestného rozvodu. S bývalou zůstala jeho dcera a syn a on se dal na dráhu rozervance. Jarmila ho zachránila.

Petr se k ní nastěhoval a společně počali Sáru. Pár let po Sáře se narodila Renatka. A tak bylo na světě šest nevlastních i společných dětí, které jejich lásku poznamenaly skoro až k rozchodu. Když byli Jarmilini synové malí, Petr jim dokázal dělat otce v celku úspěšně. Bral je na houby, do cukrárny, na výlety a snažil se je vést přísně, leč spravedlivě. Ta spravedlnost ale postupem let a narůstajících mužských osobností začala skřípat. V pubertě dokonce vygradovala k tomu, že se kluci odstěhovali k babičce, pak se vyučili, našli si nevěsty a domů se už nikdy nevrátili.

Jarmila sice stála při nich a s Petrem se do krve hádala, ale on na svých výchovných požadavcích trval, až je z domu vyštval. K Sáře a Renatce se Petr choval úplně jinak. Byly jeho zlatíčka, rozmazloval je a dával jim před chlapci okázalou přednost. S jeho dětmi z prvního manželství to bylo stejné. Kdykoli přijeli, mohl se přetrhnout. Všechny jejich chyby omlouval, zato chyby nevlastních synů zveličoval. Jarmila dokonce uvažovala o rozchodu, ale nakonec to ustála. Dnes jsou, až na společné dcery, všechny děti dospělé a samostatné a Jarmila si svým způsobem oddechla. Zmizela tím totiž největší třecí plocha, která mezi ní a Petrem skřípala dobrých patnáct let.

Eva, 45 let, 2 děti společné, 1 nevlastní

„Vím, že je to špatné, ale nikdy jsem nepřekonala odpor k synovi svého manžela. Naše společné děti (17,14 let) dodnes nevědí, že mají nevlastního bratra. Pepan má striktně nakázáno jim o něm neříkat. Ten kluk taky nikdy nesmí překročit práh našeho bytu. Asi bych zešílela.“

Ivana, 42 let, 1 dítě společné, 1 nevlastní

„Proti nevlastnímu synovi jsem v jádru neměla nic, ale přesto jsme se kvůli němu hrozně hádali. Byl to milý a docela hezký kluk a skoro vůbec k nám nejezdil, protože bydlel 300 kilometrů daleko a můj muž (dnes už taky bývalý) nebyl žádným příkladným tatínkem. Když o něm mluvil, byl ale jak smyslů zbavený. Udělal například šílenou scénu kvůli tomu, že jsem o něm promluvila jako o Honzovi, a ne o Honzíčkovi, i když už vycházel základku. Paradoxem je, že i když už jsme dávno rozvedení a spolu nevycházíme ani po letech, s Honzíčkem  (dnes už dospělým) si občas zavoláme, je to moc fajn chlap a pro naši dceru ochranitelský brácha.“

Kristýna, 35 let, 1 dítě její, nový partner

„Moje dcera vadila všem mým partnerům. Uznávám, že není žádná Popelka, ale dost jsem bojovala s různými křivdami, které se mi zdály být na ní páchané. Dalo by se říct, že jsem se kvůli ní rozešla se dvěma muži. Poprvé to byla velká láska, která ale nakonec začala stagnovat, až se vytratila úplně ( z mé strany). Asi po roce jsme se s tímto mužem sešli na kafe a on mi řekl, že mě miloval a stále miluje, ale nemohl se mnou být a vzít si mě kvůli dceři.

Prý by její chování neustál. Na dalšího přítele dcera strašně žárlila, on se jí buď podbízel, nebo s ní bojoval stejnými zbraněmi jako ona, což tehdy byla úroveň čerstvého puberťáka. Nakonec jsme milého „strýčka“ poslaly domů a oddechly si obě. Do třetice se „tatínek“ snad vydařil. Nepodlézá, chová se kamarádsky, ale nevychovává ani příliš nenapomíná. Od toho jsem já. Dcera se mu svěřuje daleko otevřeněji než mně, radí se s ním o klucích nebo jak mě „ukecat“ na nějakou tu diskotéku nebo koncert. Ale je fakt, že se mi už svěřil, jak by to bylo krásné, kdybychom byli jen my dva! Byl to jen povzdech, nebo varování?“

Dnes je to normální

Rozvádí se třetina manželství s dětmi, potomci se rodí neprovdaným matkám a všichni navazují další vztahy. Vyženěné či vyvdané děti získávají i nové prarodiče. Jejich vztahy se liší případ od případu. Záleží na okolnostech i osobnostních rysech zúčastněných.

Žádná šablona zde neplatí, je to zkrýtka pořádně zašmodrchané klubko. Univerzální rada zní: Nic nelémat přes koleno. Jestli vás nesnáší jeho dcera, nevnucujte se jí a stáhněte se. Nesrovnalosti a stížnosti řešte ihned, ale emoce držte na uzdě víc než jindy. Neurážejte se, buďte vždy připravené k vstřícnému kroku. Je to těžké, ale jestli se to podaří, máte vyhráno.

Kazuistika

Je popsán případ, kdy pětiletá dívka trpěla žaludeční neurózou a nikdo nevěděl proč. Odpověď byla v babičkách. Poté, co se její maminka znovu provdala a narodil se nevlastní bratr, přestěhovala se nová rodina k manželovi, s nímž v jednom domě žila jeho matka a babička.

Protože v novém místě nebyla školka, obě se nabídly, že budou děti hlídat. Malého rozmazlovaly, zatímco na holčičce nenechaly niť suchou. Sice ji nebily, daly jí najíst a do sklepa ji nezavíraly, ale rády ji neměly ani trochu. Dívenka v nelaskavém prostředí usychala a byla čím dál smutnější.

Naštěstí si to její matka včas uvědomila a zasáhla. Rodina se přestěhovala do města, kde sice musela platit za byt, ale vztahy se narovnaly.

Jak se na problém díváte vy? Máte nějakou vlastní zkušenost?