Když si tu čtu příspěvky o našich „idolech", nedá mi to, abych nenapsala svůj příběh.

Je tomu už tři roky, mojí dceři bylo 12 let a v Plzni měl být koncert Paľa Habery. Protože ho obě rády posloucháme, zakoupila jsem lístky, dcerka povyskočila radostí a těšily jsme se na ONEN den.

Jenže... asi pět dní před koncertem dcerka onemocněla angínou, takže tím jsem považovala akci za ukončenou. Ale její přání bylo, abych na koncert šla a abych jí přinesla podpis do památníčku. Chtěla jsem jí udělat radost a vyrazila na koncert s kamarádkou s památníčkem v kapse. Říkala jsem si, že budu mezi fandící mládeží vypadat poněkud směšně, no ale co bych pro radostné oči mojí dcerky neudělala.

Koncert byl úžasný a chvilkami jsem dcerce pouštěla mobilem alespoň trochu té atmosféry...

Po koncertě jsem se chystala, že budu jako velký bojovník čekat na podpis, ale ejhle... Bylo nám sděleno, že pan Habera se podepisovat nebude. To bylo šílené zklamání a představa, že bych dcerce přání nesplnila, mě vybičovala k naprosto úžasnému výkonu. Snažila jsem se obměkčit někoho z teamu pracovníků, ale marně... Stále stejná odpověď, Habera se podepisovat nebude :-((((

Až třetímu se mě zželelo, vzal památník do ruky a řekl, že doběhne do šatny. Po chvíli přišel nejen s podpisem nejen P.Habery, ale celého Teamu a se slovy:  „Jste jediná, komu se v Plzni Habera podepsal!"

Poděkování jsem napsala i na web. stránky Teamu, protože doma mě čekaly
rozzářené oči mojí dcerky a přece není nic krásnějšího...
Ludmila

Děkuji obětavé mamince Ludmile za pěkný příspěvek!


Reklama