Sobota. Deset patnáct. Ticho. Rozhlédnu se po pasece. Tak do toho. Teď už se nedá nic dělat. Přiložím buzolu k mapě, namířím a seběhnu z cesty do náruče větví. Zmoklé listí mě oblízne od hlavy až k patě. Fuj. A pavučina přes oko!

 

„…Pane! Pane, prosím vás…!“

            „...uff…moment. No copak?!“ funí chlap v děravém triku a odmotává si z hlavy maliník. „Sever je tamhle a ty stojíš tady u toho hustníčku!“

            „Hustníčku?“

            „To zelený! Třicítka je za vývratem na pasece. Jestli na ni jdeš, pojď se mnou!“ Nepřestává poklusávat v puntíkovaných elasťákách. Orientační běh. Mám bláto i na řasách. Proč vlastně nehraju tenis? Chlap zmizel v břízkách. Otáčím mapou napravo a nalevo, aby tvar hustníčku a postavení zvěře zapadly do mé prostorové představy o vesmíru. Nezapadají. Možná je to ten druhý hustníček. Ten vedle. To by pak tahle cesta byla tamta cesta… no ale to by teda znamenalo… že teď stojím na silnici. Divný, mrknu na jehličí pod nohama. Že bych vykácela kus lesa a posunula toho jelena víc doprava? Asi stará mapa, pomyslím si znalecky a rozběhnu se novým směrem. Dál... dál... ven z mapy.

 

            „Pane! Pane, počkejte!“ to je první člověk po půl hodině. Jak už jsem tady dlouho? Sbírám v mechu součástky buzoly. Je v ní velká bublina a mrtvá ručička se svalila ke straně. Možná jsem ji neměla dávat na dno batohu.

 

            „K silnici!“ kyne staříček a drobnými přískoky nakloněn ke straně cupitá přes muldy za obzor. No jasně. Na Bělehrad! Takže tady má být někde silnice. Zahledím se do mapy. Ty jo! Takže jsem… tady??!! Jediná takhle velká silnice je opravdu hodně daleko od mých kontrol a hlavně od cíle. A vlastně od všeho. Vojenský prostor a kapradí vyšší než telefonní budka. Jestli se ještě někdy vrátím, začnu hrát kriket!

 

            Cíl. V rozšmajdaných kopačkách, culík ke straně, cucám čaj. Vytahuju bodláky z rukávů. V bahně na koleni se přilepil topolový lísteček. Tohle nezachrání ani Rexona. Koukám na ladnou dorostenku v červeném dresu a bílé čelence. Nechápu. Její přítel se na ni usmívá a ukazuje jí na mapě, „kudy šel na tu dvojku“:

„Kolem toho lomu, asi po dvaceti metrech to muselo být, víš?“ říká jí. „Takže ta jáma je tam špatně zakreslená. Mně ten azimut vycházel tak na dvacet pět!“

 

No… koukám na zbytky svojí mapy. Mezi dvojkou a trojkou jsem brodila řeku. Ale ta hnědá čárka vážně vypadala jako most! Trojka, čtyřka nevím, to jsem šla s takovou babičkou a na pětce... uprostřed paseky…spirálový průzkum. No a pak ta šestka... jak k ní všichni přibíhali svrchu…tak k té jsem vylezla severní stěnou. Trasa osm kilometrů, já jsem to dala tak na dvacet… plus převýšení… vlastně i ten čas mám perfektní!

 

Takže já myslím, že příští sobotu do toho jdu zase! A jak trávíte víkend vy? Sado nebo maso?

 

 

Soutěž: Hledáme tajemného neznámého/tajemnou neznámou (2. obrázek)

 

             

Reklama