Bylo to v době kdy mé mladší dceři byli asi 4 roky a tchýně si usmyslela, že jí vezme sebou na rekreaci. Po týdenním pobytu jsme pro ně měli přijet s tím, že tam zůstaneme přes víkend, a tak se stalo.

Přijeli jsme v době podávání obědů a napochodovali do společné jídelny kde naše dcera právě dopíjela limonádu, v tu chvíli se ozval tak mohutný krkanec, že by se za něj nemusel stydět ani dospělý chlap.

Všichni ztuhli a začali po sobě pokukovat,  já jsem byla červená jak rajské jablko a hanbou bych se propadla, když si naše dcera s naprostým klidem stoupla a na celou jídelnu prohlásila ,,to já ne, to ta limonádička“ v tu chvíli se polovina jídelny svíjela smíchy po zemi, já překřižovala nohy abych se nepočůrala a číšník s prohlášením, tak to chce odměnu přinesl velký zmrzlinový pohár.

Toto vystoupení našeho dítka mělo tak velký úspěch, že pokaždé když tam někdo z naší rodiny zavítá, nesmí zapomenout pozdravovat dnes již 14-letou slečnu se slovy: ,,tak co limonádička“.

 

Pěkný den přeje folkart