Už jsem tu někde prozradila, že rádi s manželem cestujeme. Tedy není to žádná exotika, na to tu jsou jiní experti. V posledních patnácti letech je to výhradně po evropských městech a památkách. V našem hledáčku jsou zejména místa spjata s významnými historickými událostmi našich i evropských dějin či místa s výrazným architektonickým odkazem minulosti. Tak trochu to koresponduje s našimi profesemi. A kde jinde začít náš seriál o cestování než na místě, které se stalo osudným pro celou střední Evropu, tedy i pro země Koruny české?
Bitvu, která se tu odehrála, dokonce Maďaři považují za nejhorší ve svých dějinách. A právem! Vždyť uvrhla velkou část Uher do více než stopadesátileté nadvlády tureckého sultanátu. Pojďme se tedy spolu vypravit na malý výlet s příběhem…
Město je také každoročně dějištěm masopustního karnevalu, největšího v zemi. V Maďarsku se nazývá „busójárás“ a znamená pohřbívání zimy a vítání jara. Město je ale spjato především s nejčernějším dnem uherských i evropských dějin.
Vlastně se říká, že Moháč znamená pro Uhry totéž, co pro Čechy Bílá hora. A možná si ještě pamatujete ze školy i letopočet 1526. Bitva se odehrála odpoledne – přesně 29. srpna. Existují různé názory na to, jak dlouho trvala. Uvádí se hodina a půl, ale jinde zase hodin pět …
Socha Ludvíka Jagellonského ve městě Moháči
Bojovala proti sobě početně nesourodá vojska. Turecký sultán Süleyman I., řečený Nádherný, byl v těžké přesile. Jeho vojsko čítalo minimálně 50 000 vojáků, ale jinde se píše i o 75 000, někdy i více! Českému a uherskému králi, mladému Ludvíku Jagellonskému, se podařilo sehnat hotovost jen 25 000 vojáků. Tedy proti soupeři jako když plivne… Slíbené posily nedorazily. Záměrně? Co ale bylo podstatné, Turci měli jinou disciplínu!
Bitva byla mimořádně krvavá. Každá z válčících stran ztratila přibližně stejně – asi 16 000 vojáků. Král Ludvík se po prohrané bitvě snažil zachránit útěkem. V doprovodu dvou svých mužů prchal krajinou, která byla po vytrvalých deštích jedna velká bažina. Osudnou se jim stala malá říčka Csele, kterou bylo nutné přebrodit. První muž prozkoumal terén. A projel! Král už ne. Jeho kůň klopýtl, převrátil se a stáhl svého pána v těžké zbroji do bažiny. Třetí muž rychle přispěchal na pomoc, ale i on se v bahně utopil. Druhý den po bitvě nechal sultán Süleyman popravit asi 2000 zajatců.
Teprve po dvou a půl měsících královo tělo našli a pohřbili v Székesfehérváru.
A další důsledek bitvy? Na český i uherský trůn se dostávají Habsburkové, konkrétně Ferdinand I. Habsburský. Došlo tak k naplnění Vídeňských svatebních smluv z roku 1515, které tak chytře vymyslel císař Maxmilián I. pro své vnuky. Tehdy došlo k dvojsvatbě mezi dětmi habsburskými a jagellonskými. V případě vymření jednoho rodu přecházel trůn na rod druhý. Kdo ale mohl tušit, že se stane tak brzy? Když totiž Ludvík Jagellonský zemřel, bylo mu pouhých dvacet let, jeden měsíc a dvacet devět dnů. Zemřel bezdětný, ačkoli prý se svou manželkou každou volnou chvíli trávili v ložnici. Jenže o rok starší Marie Habsburská byla údajně mnohem zkušenější a zdatnější a chtěla si s manželem ještě chvíli užívat… Kdyby jen věděla, nedávala by si tolik na čas …Ale to je zase to kdyby!
Nejtragičtějším důsledkem byl ale rozklad tehdy mocného uherského státu a jeho rozdělení mezi Habsburky, Osmanskou říši (vznikl turecký pašalík se sídlem v Budíně) a sedmihradská knížata. A nebýt Moháče, nejspíš by se Habsburkové nestali v budoucnu nejvýznamnějším panovnickým rodem v Evropě. Možná by se uctivě klaněli Jagelloncům. Kdo ví?
A jak to vypadá v místě moháčské bitvy dnes?
Na pravděpodobném místě největší válečné vřavy, dnes nazývaném Turecký vrch (Törökdomb) nedaleko obce Sátorhely, je vybudovaný rozlehlý památník. V celém areálu probíhají stále rozsáhlé archeologické práce.
Prchající král Ludvík se vydal se svými dvěma kumpány na sever od bojiště. Snad špatná volba trasy a neznalost terénu se mu staly osudným. Na místě, kde utonul, jen pár metrů od dnes poklidného potůčku Csele stojí jeho památník s reliéfem zobrazujícím nešťastnou událost.
Ve čtvrtek 12. června si můžete přečíst: Marie Habsburská se již podruhé nevdala
Nový komentář
Komentáře
Opět pěkné čtení!
Jako vzdy
!
Diky za tyhle historicke odskoky, clovek si pripomene vsechno to pozapominane.
kobližka — #9 Lidstvo je čím dál tím stejné.
gerda — #7 U nás krev neteče, ba dokonce považuji naši zeměpisnou končinu za ráj (s drobnými kosmetickými vadami, abychom se nezačali nudit).
gerda — #7 Ale já vím, že to tak bylo
Svět byl dřív daleko krutější, teď se od prostého "majzniho ho" přešlo alespoň k "majzni ho, ale připrav si zdůvodnění", což považuju za pozitivní vývoj.
Jen je to důvod, proč se například nedívám na historické filmy a ani ve studiu historie se nijak nevyžívám. Je to pořád dokola - boj o moc, a krev. A z hlediska pohledu zpět je to vlastně celé zbytečné. Aj, padá na mě nihilismus. Jdu hledět do "teď"
gerda — #7


Suzanne — #5 Nejen historie,ona i součastnost je dosti krvavá.Ale chápu,co jsi tím chtěla říct
Jana Ládyová — #4 Vidím to očima matky, tak mladý, na začátku života - a tak smutný konec. Co mu asi šlo hlavou, když viděl, že je konec?
Suzanne — #5 ale ono to tak opravdu dřív bylo! Vzpomeň si na nebohého bratra více známého Oldřicha (Oldřich a Božena) - chudáka Jaromíra. Co mu za jeho života udělali jenom kvůli boji o trůn?! Vykleštěn, oslepen a nakonec ho zespoda propíchli mečem, když šel chudák do výsernice. Tedy, vrah byl svým způsobem hrdina, když tam dole číhal po krk v exkrementech, než nad sebou uviděl kýžený zadek oběti.....celými dějinami tečou potoky krve.
Co to s lidma je - však i dnes se nic nezměnilo. V Kongu či Indii znásilňují, v Pákistánu kamenují, jakoby mozek ustrnul někde v jeskyni u sekeromlatu. U nás sice krev neteče, ale zas nám ji jiní pijou, mně třeba chemik Kalousek.
Suzanne — #5 Přiznávám, že i já krev nesnáším - ve skutečnosti i v historii. A miluju především romantiku. A romantický byl i vztah Ludvíka s Marií, než do něj zasáhly neblahé události. Bohužel právě díky nim jsou více známí.
Úžasně napsaný článek. Jen se mi z těchhle věcí nedělá dobře. Historie je plná zbytečně prolité krve.
kobližka — #2+ gerda — #3 Zmatek tam byl ohromný. Ludvík doufal, že se aspoň sám zachrání útěkem. Doprovod mu tvořili jen jeho osobní stolník neboli truksas - rytíř Kundrát Cetryc z Lorensdorgu a István Acíl, údajně člen královy osobní stráže. Cetryc se zachránil, později popsal celou událost a pomohl pak Ludvíka najít.
kobližka — #2 musel tam být strašlivý zmatek, to už zřejmě nikdo nerozkazoval, všichni zbylí se snažili sami zachránit jak to šlo
Kdo by to řekl,že krále,tak významnou osobu,budou doprovázet jen 2 vojáci.Byť to bylo na útěku,očekávala bych,že ho chránila daleko větší družina.No jo,to jsou ty cesty osudu....jinak by nebylo o čem psát.Opět pěkný článek,díky.Pro mě je bitva o Moháče připomenutím něčeho,z čehož mi v paměti utkvělo jen to jméno....
Chudák Ludvík, zatracené války! Taková nedůstojná a předčasná smrt. Radši si nepředstavuju, jak vypadal, když ho po tak dlouhé době našli. Bitvu u Moháče znám z románů, je fajn si ji takto připomenout.