Foto: Se svolením Anny Machačové
Když jste se poprvé zapojila do rodinné firmy, byla to vaše vlastní volba, nebo jste k módě přirozeně přirostla díky rodinné tradici, která sahá až k babičce a jejímu butiku?
K módě mám blízko od dětství. Babička pracovala s oděvy ještě před revolucí přímo v domě, kde dnes bydlíme a máme obchod. Po revoluci se rodina pustila do kožichů, klobouků a oděvů a na firmě se podíleli všichni. V obchodě jsme doslova vyrostli – dodnes máme k tomu místu silnou vazbu. Vzpomínám si, že jsem jako malá sedávala v kabince a hrála si tam s dětskými rukavicemi.
Kreativita u nás byla vždycky přirozenou součástí. Taťka chtěl být fotograf, děda malíř, další příbuzní byli výtvarně nadaní, jen doba jim nedovolila se tím živit. Já sama mám dyslexii, ale už jako dítě jsem měla silné prostorové vnímání - talent na kreslení. Do rodinné firmy jsem se naplno zapojila až po dostudování, i když už během školy jsem pomáhala ve volném čase. Vlastně to nikdy nebylo rozhodnutí „jít do módy“ — bylo to přirozené pokračování toho, v čem jsem vyrostla.
Co jste původně vystudovala a jak vás právě tato cesta ovlivnila ve vaší současné roli v módní značce Machač?
Původně jsem studovala nižší a poté vyšší gymnázium. To mě naučilo hlavně vytrvalosti — kvůli dyslexii jsem musela na sobě pracovat víc než ostatní. Zároveň jsem ale vždycky tíhla ke kombinaci kreativity a technického myšlení. Z gymnázia jsem původně chtěla jít studovat technicky zaměřený design, třeba v oblasti aut, ale na vyšším gymplu jsem se rozhodla přejít na umělecko-průmyslovou školu a studovat oděvní design. Tam jsem se okamžitě našla — móda je totiž obor, který přirozeně propojuje představivost, technické vnímání i kreativitu. Navíc jsem v tom prostředí vyrůstala, takže mi bylo velmi blízké. Po dostudování jsem nastoupila do rodinného obchodu, kde jsme začali budovat značku Machač. Začátky nebyly jednoduché a zásadním zlomem byl covid, který nás donutil značku kompletně přehodnotit. Postupně jsme se posunuli k jednodušším, praktičtějším modelům s důrazem na kvalitní materiály a barvy, aby byly opravdu nositelné pro každodenní život. Dnes mám ve značce na starosti nejen design, ale i konstrukci střihů, technologii, materiály a částečně i administrativu. Přestože mě technické předměty ve škole nebavily, nakonec jsem se právě v technické stránce módy našla. Věřím, že skutečný design vzniká ve chvíli, kdy se podaří propojit estetiku, nositelnost a cit pro trh — a právě o to se v Machači snažíme.
Jaký byl váš osobní vztah k módě už od dětství, byla pro vás přirozenou součástí života, nebo jste si cestu k ní našla až později?
Móda pro mě byla přirozenou součástí života od dětství — doslova jsme vyrostli v obchodě, takže jsem to vždy brala jako něco samozřejmého. Dlouho jsem to ale nevnímala vědomě, spíš jsem měla pocit, že „tak to prostě je“. Silnější vztah k oblečení přišel až v pubertě, kdy jsem začala řešit estetiku a to, co chci nosit. Pamatuji si, že jsem toužila po saku se zlatými cvoky a ostny, které tehdy nebylo možné sehnat — a právě tehdy mi došlo, že pro mě oblečení není jen praktická věc, ale způsob vyjádření. Postupně jsem se k módě dostala i z technické stránky, která mi otevřela úplně nový pohled na to, jak oblečení vzniká. A právě propojení estetiky, konstrukce a funkčnosti je dnes tím, co mě na módě baví nejvíc.
Dá se říct, že máte jasně definovaný osobní styl? A v jaké míře se tento styl propisuje i do návrhů, které vytváříte společně s týmem?
Myslím, že ano. Znám své proporce a vím, co mi sluší, i když nemám postavu modelky. Možná právě proto mám blízko k běžným ženám — netvoříme módu jen pro jeden typ postavy, ale snažíme se, aby si u nás vybraly jak štíhlé, tak plnoštíhlé ženy a aby se v oblečení cítily dobře. Můj osobní styl má určitě své stálice — miluju černou a zlatou, a to už od dob, kdy se nosily zlaté cvoky. Zároveň mám ale ráda barvy a v našich kolekcích s nimi hodně pracujeme. Důležitá je pro mě přirozenost, pohodlí a praktičnost. Tenhle přístup se přirozeně propisuje i do návrhů, které vznikají v týmu. Často vycházíme z jednoduché otázky: „Nosily bychom to samy?“ A teprve pak model ladíme tak, aby fungoval pro co nejvíc žen v běžném životě.
Vaše značka je vedená ženami a stojí na rodinném základu, jak se vám v takto čistě ženském a blízkém kolektivu pracuje? Daří se vám udržet harmonii, nebo občas přicházejí i momenty, kdy musíte řešit názorové střety?
Upřímně — občas je to opravdu hodně intenzivní. Jsme silné osobnosti, každá máme jasný názor, takže názorové střety se nevyhýbají ani nám. Na druhou stranu jsme „splachovací“ — dokážeme si věci říct otevřeně, vyčistit vzduch a za chvíli fungovat dál, jako by se nic nestalo. Důležité je, že stojíme všechny na stejné straně. Základem je pro nás rodina, i když v moderním pojetí. Víme, proč to děláme, a právě to nás drží pohromadě. Navíc se skvěle doplňujeme i pracovně. Každá z nás je silná v něčem jiném a právě tahle kombinace dovedností dělá značku funkční. Samostatně bychom to tak daleko nedotáhly, ale dohromady do sebe všechno zapadá jako puzzle — každý dílek jiný, ale přesně na svém místě.
Projevuje se u vás nějaká „profesní deformace" při pohledu na oblečení ostatních lidí? A jak vnímáte vkus českých žen?
Profesní deformace u mě samozřejmě existuje, ale už s ní umím pracovat. Většinou mám hlavu plnou vlastní práce, takže oblečení ostatních cíleně nesleduji. Občas se ale přistihnu, že mi na něčem ujede oko a začnu automaticky přemýšlet nad tím, proč je ušité právě tak. Když už se dívám, zajímá mě hlavně technická stránka — jak je věc zpracovaná, jaké jsou použité stroje, často kouknu i na rub. Estetiku řeší u nás doma víc mamka, já jsem spíš „hlavou v oblacích“. Vkus českých žen bych popsala jako postupně se vyvíjející. Spousta žen má chuť se oblékat hezky, ale někdy ocení jemné nasměrování. Výraznější kousky vyžadují cit, ale i bez něj se dá vytvořit dobře kombinovatelný šatník, který funguje. Často se setkáváme i s tím, že ženy řeší velikost podle čísla na cedulce, přitom důležité je hlavně to, aby oblečení dobře sedělo. I proto jsme vytvořili větší salon, kde nabízíme nadstandardní servis — úpravy, styling i osobní konzultace.
Nedávno jste otevřeli novou prodejnu v prostorách s dlouhou historií. Jaký příběh se za těmito novými místy skrývá a co pro vás osobně znamenalo, když jste se k nim dostali?
Nový prostor pro nás byl velkou výzvou. Budova letos slaví 100 let, původně byla záložnou, a my jsme se snažili vrátit jí kousek historie v moderním duchu. Pro mě osobně to má dlouhý příběh – už na střední jsme si říkali, že se tam „probouráme“. Ta myšlenka nám utkvěla v hlavě dlouhá léta. Když spořitelna po více než 90 letech odešla, prostor se uvolnil. Bylo to jen v našich snech, neměli jsme kapacity ani finance. Pak se náš život změnil a získali jsme možnost vlastní větší dílny, což byl mezimůstek k realizaci našeho cíle. Zakázky se zvětšovaly, starý obchod už nestačil, a nakonec po dlouhém přemlouvání svolil i taťka. Kupní smlouvu jsme podepsali zhruba před rokem a pustili se do rekonstrukce, která byla náročná, ale bez taťkovi podpory bychom to nezvládli. Dnes se konečně vzpamatováváme z ročního vytížení a začínáme si sen plnit v plném rozsahu.
A nakonec, z pohledu návrhářky i ženy, která je v kontaktu s českými zákaznicemi, co podle vás bude módním hitem roku 2026 a jakým směrem se bude ubírat tvorba značky Machač?
Trendy je těžké předpovídat — často přijdou samy. Vybereme barvy nebo střih pro novou kolekci a najednou se ukáže, že jsou moderní. My se snažíme držet vlastní cesty, a hlavně se spoléhat na instinkt. Teď, když máme konečně prostor, kde můžeme naplno tvořit, chceme se v příštím roce zaměřit na akce v novém prostoru, na rozvoj tradice značky, posílení online prodeje a propagace, a také na samotnou výrobu. Chceme, aby Machač šel stále kupředu a zároveň zůstal věrný svému rukopisu.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář