Máte nějaký tradiční, vánoční, stále se rodinně opakující akt? My ano. Facku u štědrovečerního stolu. Je to tradice. Myslím, že kdyby nikdo nedostal políček, ten rok by nás postihlo ono neštěstí z vánočních rituálů. :)
My máme fackovací veselý
Jakmile rodina ve svátečním oděvu usedla k nádherně vyzdobenému stolu, maminčina tvář nabrala výraz, který celý rok odpočíval někde zasunut, celoročně nepoužit.
Dramatická pauza, ticho takové, že jste slyšeli povyrůstat pokojové květiny, a matčin výraz a la Zoja Kosmoděmjanská.
Její postava se vztyčila nad talířem rybí polévky jako tělo kobry.
My se báli i dýchat.
Napětí by se dalo ukrojit.
Chvíle, když do bytu vstupuje sám Bůh.
Ujišťuji vás, že byste si to mysleli. Mamce zkameněly rysy – jako žula. Sepjala dlaně a pohled upřela rovně někam mezi hrnky a kořenky...
„Drahý Bože, děkujeme Ti za všechny dary, které (ona každý rok improvizovala, takže jeden nevěděl, co z ní vyleze) jsou zde před námi. Děkujeme ti, že jsme se tady znovu ve zdraví sešli…“
Tak a teď si představte, že je vám čtrnáct a tu zapálenou osobu znáte zcela jinak, připočtěte napětí, které sama silou osobnosti vyvolala, a je vymalováno... Nevydržela jsem a vybouchla smíchy. Dostala jsem mohutný záhlavec, přičemž jsem vlivem obyčejné fyziky nahlédla na dno talíře s polévkou. Vyňala jsem obličej. Na čele jsem měla nalepenou smaženou housku. Z obočí mi kapal kapří vývar.
Sestra spadla pod stůl.
Otec se dusil již dobrých pět minut, takže teď už řval jako buvol.
Bratr výskal…
Maminka se posadila a se slovy: „Jezte, blbouni!“ v rychlosti Bohu poděkovala.
Jsem přesvědčená, že pokud byl pán Bůh vskutku přítomen, pak zlomen v pase řval smíchy ještě na Tři krále.
O rok později…
S očekáváním modlitby jsem se štípala do ruky, hledíc upřeně do talíře. Snažila jsem se zhypnotizovat nic netušící petrželku.
Maminka vstala.
...Zoja Kosmoděmjanská.
Bratr: „Mamíííí, a kde mám tu šupinku???“
Maminka: „Moment, miláčku.“
Bratr: „…jo… a kde mám tu šupinku?“
Maminka: „Dole.“
Bratr: „Kde dole?“
Maminka (napětí houstne) „Pod talířkem, Jaroušku, a teď ticho!“
„Předrahý Bože, děkujeme ti...“
V ten moment můj bratr obratně otočil talíř s polévkou, hledaje šupinku na jeho spodku.
Maminka se rozmáchla.
Následkem toho sejmula svůj talíř s polévkou.
Facku jsem dostala ve finále ale zase já, neb jsem byla blíž a řvala jsem smíchy – tradičně.
Nebudu vypisovat každý rok stejný scénář, jen s drobnými obměnami. Facana vyfasovala několikrát i sestra Eva.
Je rok 2003 a já jsem matkou
Je Štědrý večer, na stole je polévka, mísa s kapřími řízky, mísa se salátem, je krásně ozdobený. Tradice se ctí, vážení, a navíc, já ctím moji maminku…
Vstávám.
„Milý Bože, děkujeme ti, že jsme všichni zdraví a že jsi nám dopřál tolik, abychom neměli hlad a netrpěli nedostatkem. Prosíme, dopřej i jiným, hladovým, aby se měli lépe... a...“
Johana: „Jakým hladovým?“
Alice: „Ticho, Jožine!“
Já: „Panenko, těm, kteří nemají co jíst.“
Míša: „Třeba těm v Africe, Johanko.“
Pavlína: „Těm, co mají veliká bříška.“
Pokládala jsem věc za vyřízenou a Johanka se dala do hlubokého rozjímání.
„…prosím, Bože, dej, abychom i příští rok…“
Johanka: „No ale to… no tak to jsou mami přežraný, ne? Ladyny štěňata, když jsou přežraný, tak maj veliký bříška – to já nemám!!“ a ve snaze dokladovat ten fakt jala se zvedat sukénku, čímž logicky vrhla talíř s polévkou do klína Pavlíně, která jí... Jasně, vlepila pohlavek…
Vloni jsme ještě trávili Vánoce Varnsdorfu
Přemýšlela jsem od rána, kdo to schytá.
Večer
Zatímco jsem procítěně a věrna tradici odříkávala přítomnému Bohu poděkování, letmo jsem vzhlédla… pohled na Radka mi stačil…
Jeho už tak celoročně načervenalá, nordická tvář připomínala rajče před sklizní a podivně se mu nafukovaly tváře… celá hlava se mu nafukovala s každým mým slovem… zrudlo mu i bělmo… v pudu sebezáchovy vybuchl...
Všichni se na mě podívali.
Chlapa bych nepraštila, a to ani kdyby neměl skoro 190 cm jako Radek.
Smíchy řvali všichni. Tradičně.
A Bůh?
Tak ten k nám chodí na Štědrý večer rozhodně rád. On se totiž snad nikde tak nepobaví…
O letošním výherci štědrovečerní facky vás informuji po Vánocích….
Nový komentář
Komentáře
Ringcoriel — #53
No, a my ten istý baliaci papier měli ještě popsaný jmény, např. Jirka, v něm dárek dostal v roce 1973, na Vánoce 1974 se na něj napsala Marcela, o další rok pozdějc teta... recyklovalo se
my sme zase mali niekolko rokov ten isty baliaci papier na Vianocne darceky. bolo nam ho luto vyhodit. chudak skoncil az potom, ked sa do neho nedala zabalit ani najmensia krabicka...
OlgaMarie — #50 ano, tak tak.
krásně napsané, fakt jsem se pobavila

peetrax — #49 Ulítlé je i to, když údajně nevěřící se k bohu obrací njakou průpovídkou a ani neví, co říká a ke komu se obrací.
OlgaMarie — #10 mně by přišlo ulítlý, kdyby někdo, kdo nevěří v |Boha, jednou v roce na Vánoce děkoval Bohu. Stejně jako se nevěřící berou v kostelech, protože "je to tam hezký".
Jelikož jsem ještě o mnoho let starší, než Míša, naprosto přirovnání k Zoje, které tak rozzlobilo Altamoru, rozumím... zvláště mé generaci se podávali "sovětší hrdinové" takovým způsobem, že je prostě do smrti nepřijmeme, protože... no protože prostě proto, nemám vysvětlení, to může pochopit, jen očitý svědek totalitní školní docházky... A samozřejmě si to ti ruští hrdinové většinou nezasloužili, oni totiž tomu komunismu věřili, může jim to mít někdo za zlé? Byli zmanipulovaní a někteří skutečně zřejmě křišťálově čistí... prostě je to složité....
sanvean — #46 To, cos napsala, je o učitelích. I v době normalizace byly mnohé učitelky v MŠ schopné naučit děti koledy a uspořádat pro rodiče vystoupení. Děti, které opravdu zpívat neuměly, dostaly kleres nebo triangl.
Altamora — #42 ??? Křivdíš mi, směšná mi opravdu nepřijde. Směšné mi přijde - no vlastně ani ne směšné - jak moc je výuka poplatná době. Jednu dobu soudružky do dětí hustí Kaťušu, chvíli na to Ach synku, synku. Narážku na bývalé feťačky nechápu
U nás taky Bůh řval smíchy. Taky se rodiče snažili navodit přísnou atmosféru. Byla jsem to já, kdo to imrvére kazil a mlátil se smíchy a vždycky jsem něco vyvrhla, shodila... Ale dodnes na to moje mamka hodně ráda vzpomíná, jak jsme se vždycky smáli u té nejvážnější večeře v roce.
Altamora — #42 ..mmch - posmrtné foto Milady Horákové také není nic k pokoukání...
Altamora — #42 ..já bych to tak nehrotila, nikdo Zoje zásluhy neupírá, leč jak jistě víte, když už je Vám jasné, že češi jsou bandou okupantů, vždyť proto také za války neumírali, ale pojídali s gestapem jitrnice, pak Vám jistě také neušlo, že jste rovněž národem vtipálků a umíme si dělat legraci i sami ze sebe.
Nejen z hrdinů a hrdinek, partyzánů a partyzánek a podobně...
Ještěže jsme tam, kde jsme, to bych se těď za ten fórek se Zojou, obávala ztráty zaměstání a teplého fleku v kotelně. Krásné svátky
sanvean — #32 Zoja Kosmoděmjanská byla partyzánka, bojovala proti okupantům, kteří obsadili její zem. Před popravou ji velmi krutě mučili, popravili ji oběšením, před popravou ji vyfotili s potupnou cedulkou. Byla to mladá holka, nebylo jí osmnáct. Chápu, že vám připadá směšná, vždyť to byla Ruska a nebojovala proti komunistům, ale proti našim přátelům Němcům. Kdyby se narodila v jiné době, před smrtí by mluvila o bohu, takto mluvila o Stalinovi. Fuj, že se holka nestyděla. Jak to, že o něm nevěděla to, co se zveřejnilo víc než deset let po její smrti?
To všechny ty bývalé feťačky si zaslouží naši úctu, ale taková nějaká s ideály, to tedy ne.
My Češi přece víme, že s okupanty se nebojuje, s těmi se kolaboruje. Nebo se bojuje jen s těmi, o kterých víme, že nás nepopraví.
Bezva rodinka.Budete mít na co vzpomínat
máte to doma fakt veselé.
Michaela Kudláčková — #35 já ruštinou nevládnu, takže by to stejně bylo zbytečné :)) Takže takový Fučík v sukni. Já se učila akorát tak o The Prokop Family, proti Zoje teda dost nuda :)
[33] http://knihynainternetu.cz/antikvariat/detske-knihy/2422365-Ljubov-KosmodemjanskaPribeh-o-Zoje-a-Surovi.html
Já to jako dítě ráda četla,docela krušný rodinný příběh napsaný matkou. Škoda té poblbenosti lidí Marxem,Leninem,Stalinem,Hitlerem............
DanaD — #30 My také polévku k obědu večer jen salát a ryba. Manžel jednou přitáhl s myšlenkou, že by měl být předkrm, polévka, hlavní chod, zákusek. Děti ho za tu zdržovačku celou večeři propichovali nenávistnými pohledy tak, jak to jen vlastní děti umí. Kdyby bylo po jejich, máme bagetu do jedné ruky a hurá rozbalovat. takže přípitek a ryba se salátem mi přijdou jako celkem tradiční kompromis
sanvean — #32 ...škoda, náš server nezná azbuku - nebo možná, díky Bohu :-)))