Ročně se narodí okolo 40–50 dětí s cystickou fibrózou. K prvním projevům této nemoci dochází již v dětství. S přibývajícím věkem se tyto projevy výrazně zhoršují a vedou k závažným zdravotním komplikacím. Na vině je vadný gen, který způsobuje, že se postiženým v dýchacích cestách tvoří hustý hlen, který ústrojí ucpává a také vysiluje vývody slinivky břišní, takže se jim do střev nedostávají trávicí enzymy.

Děti nemocné cystickou fibrózou nutně potřebují hodně jíst, aby si zajistily dostatečný kalorický příjem. Většině z nich ovšem skutečnost, že musejí konzumovat zvýšené množství jídla, dělá problémy. Děti přitom potřebují udržet optimální váhu, aby nebyly slabé a mohly dobře dýchat.

Musí denně až dvě hodiny inhalovat. Kvůli posílení hrudníku se musí také věnovat dechové rehabilitaci a cvičit. Užívají hodně léků a často si poleží v nemocnici.

 

Dětská lékařka Stella Křístková

Na nemoc často rodiče upozorní podivný pocit, že pot jejich děcka je nepřirozeně slaný. Na kůži některých postižených se dokonce mohou objevit i krystalky soli. Nemoc je nevyléčitelná, postižení se dá pouze zpomalit.  Jen polovina pacientů se dožije více než 30 let.

Tomuto onemocnění prostě musí přizpůsobit svůj život celá rodina. Potřeby takového dítěte jsou zcela odlišné od zdravých dětí. Je nutný neustálý dohled a spolupráce. Dítě potřebuje naprosto jinou péči. Maminky zpravidla zůstávají v domácnosti a upřímně, vědomí, že jejich dítě je nevyléčitelně nemocné, je pořádný krajíc pro každou matku. Dítě se ale vždy srovná se svým onemocněním úměrně tomu, jak to dokáže jeho rodina.

 

„Fakt, že Michalka by se mohla narodit s cystickou fibrózou, jsem se dozvěděla zhruba ve třicátém týdnu těhotenství. Tato diagnóza se potvrdila po jejím narození při testech. Netušila jsem, o co jde. Když jsem začala sbírat informace z dostupných zdrojů a tušit, co vlastně nemoc zvaná CF znamená, byl to šok.

Okamžitě po narození absolvovala Miška operaci střev, po které měla několik měsíců vývod z tenkého střeva. Po svém a přítelově vyšetření jsem zjistila, že oba jsme nosiči mutagenu CF, ale každý jiného.

Michalka má ještě dva sourozence. Vaška a Adélku, kteří jsou zdraví. Jediná Adélka ale není nosičem. Vašek nosičem je, ale v jeho životě to nemá a doufám, že nebude mít žádná omezení. Gen CF máme kromě Adélky tedy všichni, ale nejsme nemocní. Bratr má dvouletého chlapečka také diagnostikovaného nemocí CF. Míša má obě formy CF. Tedy střevní i plicní,“
říká maminka Martina.

Od malička bylo potřeba s holčičkou hodně cvičit speciální cviky, aby jí sílily plíce a střeva. Prakticky od narození bere neuvěřitelné množství léků - aby se lépe rozkládala strava, aby se nezahleňovala, aby lépe dýchala, aby nic nechytla, aby lépe vstřebávala. Jenže tyhle léky zase dost zatěžují játra, takže Michalka bere léky na játra. Další léky zatěžují žaludek, takže bere léky na žaludek...

Každé tři měsíce v nemocnici a pak doma v karanténě

Každé tři měsíce dojíždí  Michalka na kontrolu do nemocnice, jelikož měla zachycenou pseudomonádu. Jde o plicní bakterii, kvůli které musí každé tři měsíce podstoupit přeléčení. 


Znamená to jet do nemocnice, kde jí napíchnou kanylu. Pak nafasujeme ohromné množství léků, na průběh přeléčení. Následuje čtrnáctidenní pobyt doma, kdy se třikrát denně aplikují antibiotika a proplachy do kanyly. Při tom doufáme, že kanyla vydrží v pořádku co možná nejdéle, neboť její výměna je pro Míšu velmi stresující.
Naštěstí už nemusíme kvůli tomu hned do motolské nemocnice, ale vyšli nám vstříc v kolínské nemocnici. Po čtrnácti dnech ale musíme stejně do Motola na kontrolu, při které Míša absolvuje odběry, ze kterých se zjistí, jestli je „čistá“. To je pochopitelně také nepříjemné, ale už jsme si obě zvykly
, říká paní Martina.

Malá Michalka rovněž kvůli nebezpečí infekci, která by pro ni mohla být velice nebezpečná, nesmí do hromadné dopravy a do uzavřených míst s vysokou koncentrací lidí. Někdy je však toto nevyhnutelné, a pak musí Míša použít roušku. Je to pro děvčátko nepříjemné, neboť se přes ní špatně dýchá člověku zdravému, natožpak jí. Je to ale statečná malá slečna. 

Snad kdyby nemusela inhalovat, snášela by svůj díl osudu Míša ještě lépe,“ sděluje maminka.

Prognóza je nejistá. Cystická fibróza je nevyléčitelná a nevyzpytatelná. V současné době je Míša šestileté, krásné děvčátko.
V době, kdy se narodil syn, dožila by se malá pěti let. Teď má prognózu kolem třiceti let. Michalka se přece může i vdát… Já se budu modlit, abych ji nepřežila,“ dodává Martina.

Oblékne se? Pak je zdravá!

Z logiky věci vyplývá, že takové dítě potřebuje celodenní péči. Je tedy samo sebou, že matka v takovém případě zůstává s dítětem doma. Kdo by s ním přece třikrát denně inhaloval, podával léky, hlídal ji, cvičil s ní a pečoval o ni?

Každý stát má svůj model pomoci nevyléčitelně nemocným dětem a jejich rodičům. Ten náš má, zdá se, model hodně sparťanský. Nedávno se Martina dozvěděla, že Michalka je, světe, div se, zdravé dítě. Zázračné uzdravení? Ne! Legislativa!

Podle těch, jejichž korunou je slovo „povolaný“, existuje jiný mustr.

Jestli se totiž dítě dokáže samo najíst, umýt a obléci, pak jde podle posouzení mudrců za úřednickým stolem o dítě zdravé! Místo dosavadního příspěvku ve výši 9 tisíc korun dá stát této rodině na dítě s takovýmto postižením 3 tisíce. Oblékne se sama? Tak na co by tak asi mohli peníze potřebovat?

Budiž nárok!


„Naprosto to nechápu. Kvůli infekci nesmí tyto děti do hromadné dopravy, ale na auto nárok nemáme. Každý týden je potřeba jet na kontrolu. Na poslech a váhu plus kontroly v Motole. Bydlíme v Pečkách. Pokud by jela sanitka, poveze lidí víc, což zase malá nesmí. Na vlastní sanitku nárok nemáme. Vzali jsme si úvěr, jezdíme tedy autem,“ vypráví Martina s tím, že manžel sice pracuje, ona ale musí být doma.

Za léky se doplácí poměrně vysoká částka. Za jedno přeléčení například zaplatíme tři tisíce korun. Doplatky jsou i na léky k inhalacím. Míša potřebuje péči celý den, každé tři měsíce neopustíme čtrnáct dnů domov. Je na antibiotikách. Jak bych mohla jít do práce? Kdo by mě takto chtěl?

Jak si proboha může někdo myslet, že dítě, které trpí cystickou fibrózou, je prakticky zdravé a bez nároků na zvýšenou péči, a říkat si přitom odborník? Když pominu pocit nespravedlnosti, je tu ještě dojem jednání, které mi bere důstojnost,“
říká maminka.

A já se ptám. Co je podle úředníků v této zemi vážné postižení?

Ještě nedávno vycházel časopis o cystické fibróze, kde bylo mnoho informací pro rodiče takto postižených dětí. Už nevychází. Mladý redaktor, který se práci věnoval a který byl sám postižený, zemřel. Přestaly mu fungovat plíce. Bylo mu dvacet osm let.

Tohle není pokus o melodramatický příběh s hollywoodským šťastným koncem. To je život v jeho syrové podobě tak, jak ho žijí skuteční lidé, a má otevřený konec...