„Jsem vychovaná v rodině, kde bylo vždy všechno perfektní. Ukázkoví rodiče a partneři, naklizený dům, vysokoškolské tituly všech členů, načesaný pes, naleštěná auta a jen a jen dobrá pověst,“ popisuje svou rodinu Tereza. „Stejně perfektní jsem měla být samozřejmě i já. Aby ne, když jsem v takovém modelu vyrostla. Jedničky na vysvědčení a vyznamenání jsem nosila až do třeťáku na gymplu, v posledním ročníku jsem si odnesla na konci roku dvojku z fyziky, a to bylo poprvé, co se mi zhroutil svět,“ vzpomíná. „Podruhé to bylo ve chvíli, kdy se se mnou rozešel můj první přítel, prý kvůli tomu, že jsem vzorná a upjatá. Potřetí, když jsem neudělala důležitou zkoušku na vysoké...“
„Přes to všechno jsem vystudovala velmi těžkou školu a získala vysněnou práci v nadnárodní společnosti. Pohádkový plat, nakonec i pohádkového partnera a krásné bydlení,“ vzpomíná Tereza a dodává: „Tohle všechno šlo ruku v ruce s jednou podstatnou věcí – každý, byť jen miniaturní, neúspěch, stres nebo problém s sebou přinesl fyzický a psychický stav, který mě limitoval klidně i na několik dní. Neustálá tíže na prsou, pocit nedodechnutí, uzel na žaludku, hučení v hlavě, špatný spánek, nesoustředěnost, vnitřní třes, iracionální myšlenky...“
„Teď už vím, že trpím úzkostmi, snažím se svým strachům postavit čelem. Bojovat s naší rodinnou „indispozicí“, kdy každý, kdo není dokonalý, je vlastně špatný. Snažím se věci házet trochu za hlavu, ale tento můj kostlivec čas od času v tom mém perfektním životě zaklepe na dveře...,“ dodává Tereza.
5a4f5adf8192fobrazek.png

Epidemie úzkostí

Úzkost je definována jako pocit strachu, nervozity nebo jinak nepříjemného pocitu ohledně nejistoty z budoucnosti. Podle průzkumů se v průběhu pěti let tato porucha ztrojnásobila. Trochu alarmující, že? Čím to je? Proč neumí naše generace čelit realitě a jejím nástrahám?
Pryč s předsudky, že lidé, kteří jsou úzkostní,jsou zároveň i slabí. Pryč s přehlížením a protáčením očí nad těmi, kteří touto nemocí trpí. Mě samotnou úzkosti provází. Jsem přesvědčená, že přestože jsem z milující rodiny, moderní doba je neúprosná. Jiné jsou vztahy, způsob komunikace, pracovní zápřah, studijní nároky i časový pres. Nemám ani tak nároky na ostatní, jako na sebe. Mám určitá očekávání, představy i požadavky, které se „chtě nechtě“ občas neslučují s tím, jak se vlastně věci mají. Přesto se domnívám, že nejsem blázen, jen jsem náchylnější ke stresu. A také si myslím, že je dobré občas si připomenout památnou větu Charlese Bukowskiho:

„Svět patří těm, co se neposerou.“

Také si přečtěte:

Reklama