Dane, moderujete pořady v České televizi, běžecké maratony či závody ve vodním slalomu. Ve kterém prostředí se cítíte nejlépe?
„Mám odmalička blízko k vodáckým sportům. U vody jsem vyrostl. Rád komentuji například Světový pohár v pražské Troji. Se spoustou závodníků kamarádím, vodu znám a troufnu si odhadnout, co se třeba za čtyři brány stane, což je pro mě velká výhoda.“
V čem je moderování Hyde Parku a sportovních závodů nejvíce odlišné?
„Asi v přípravě. Například před startem běžeckých závodů jsem často hodně nahypovaný. Musím se zklidnit a uvědomit si, jaká je atmosféra. Co říkáme s kolegou Mírou Lencem, to nemáme nikdy připravené, vzniká to na základě toho, co cítíme z lidí kolem. Podle toho se pak rozhodnu, co řeknu. Je potřeba správně běžce naladit, ale zároveň říct, že je to maraton, že je to fakt velký. Je potřeba si s tím šikovně hrát, aby se závodníci cítili co nejlépe. Ta atmosféra před startem nejen běžeckých závodů je úžasná. Když je nahecovaný dav, který fandí a skáče, tak se s námi třepe celá komentátorská věž. Rád ty závody komentuju naboso, takže vždy o to víc cítím, jak se to se mnou třese.“
Moderování běžeckých závodů prožíváte hodně emotivně, takže rozdíl oproti studiu musí být také ve spálených kaloriích.
„To máte pravdu. Během moderování maratonu nachodím a naskáču přes dvacet kilometrů, tedy vzdálenost půlmaratonu. Často se pohybuji Pařížskou ulicí tam a zpátky a ono se to pak nasčítá. Hodně toho také nastojím. Lidé se mě občas ptají, jestli mě po devíti hodinách mluvení nebolí hlasivky, to už jsem se naštěstí naučil korigovat. Spíš mě ale hodně bolí nohy.“
Mezinárodní běžecké závody v Praze moderujete už od roku 2010. Co se za tu dobu změnilo?
„Když to vezmu obecně, tak když jsem začínal komentovat, tak se čeští běžci jako by báli bavit, bylo to hrozně cítit. Naštěstí na závody jezdilo také hodně cizinců, kteří to brali úplně jinak. Češi koukali a nebyli si jistí, jestli mohou křičet, jestli to nebude vadit někomu vedle, co na to řeknou ostatní… A to se postupem hodně proměnilo a jsem za to strašně šťastný. Také se hodně mění technologie. To, co bylo před patnácti lety brutálně drahé, je dneska norma. Hodinky běžcům sledují všechno možné, mají o všem přehled. Hodně se posunulo také zázemí pro běžce a zabezpečení závodů. Já mám odběháno pár závodů, běžel jsem i maraton a musím říct, že u nás jsme v tom možná nejlepší. Málokde jsem viděl takový servis, jaký v Česku poskytuje RunCzech. Proto když si vybírám závod, který bych si chtěl zaběhnout, tak zvažuju nejen to, jak je rychlá trať, ale i to, jak je postaráno o závodníky.“
Máte za sebou rozhovory se slavnými vědci, s nositeli Nobelovy ceny. Ale jakého rozhovoru se sportovcem si vážíte nejvíce?
„S gymnastickou legendou Věrou Čáslavskou, která pro mě znamená vůbec nejvíc, když přemýšlím o sportovcích. Při výběru hosta to nemám tak, že by to nutně musela být ta největší celebrita. Daleko víc se mi líbí, když mě ten člověk zaujme něčím dalším. Není to jen o tom výkonu. Mě prostě baví lidé, ve kterých je toho víc, kteří nejsou jednorozměrní. Proto bych rád k nám do vysílání dostal například bývalého sprintera Usaina Bolta. Samozřejmě běhal nejrychleji na světě, byl nejlepší ve svém oboru, ale mně se ještě víc líbí, jak díky své předstartovní show přitáhl k atletice lidi, kteří se na ni nikdy předtím nedívali. Kdybych si mohl vybrat úplně kohokoliv, chtěl bych udělat rozhovor s Emilem Zátopkem. Toho bych si přál do studia jako prvního.“
Během pandemie jste v České televizi lidem neustále přinášel o covidu veškeré informace. Jak jste koronavirovou krizi vnímal? Závody byly rušeny, bez roušek se nesmělo ani běhat.
„Nechci z té doby vidět všechno negativně. Naopak je potřeba brát spoustu věcí pozitivně. Třeba hrozně rád vzpomínám, jak se běželo na pražském letišti, což normálně není možné. Byla tam brutální průtrž mračen, ale běželo se do západu slunce. A ten pohled, jak v pozadí za dlouhou ranvejí v provazcích vody zapadalo slunce, to bylo krásné. Jasně, covid byl zlý ze všech možných důvodů. To, že jsme nemohli závodit, byl ten menší problém, děly se daleko horší věci. Já ale furt říkám, že my si z té doby musíme vzít to dobré, kdyby ne, tak jsme selhali. A to dobré bylo, jak jsme jako lidé dokázali najít cestu z krize ven, jak jsme se dokázali semknout, jak jsme dokázali spolupracovat. To si z toho já chci vzít.“
Proniknout do různých vědeckých oborů pro vás musí být časově extrémně náročné. Jak po práci nejraději relaxujete?
„Alespoň čtyřikrát týdně se potřebuji fyzicky odreagovat. Nejvíc a taky nejraději jsem s rodinou, takže toho sportu teď tolik nestíhám. Ale potřebuju také něco, aby se mi čistila hlava, aby mi to myslelo. Když nesportuju, tak to nefunguje. Nejraději chodím běhat, nebo jdu na divokou vodu. To je mi nejbližší. A taky chodím rád plavat. Dřív jsem chodil i na kolo, ale to jsem za poslední rok vůbec nestihl.“
Krom vodního slalomu jste se také dříve věnoval orientačnímu běhu. Co se vám na něm líbí?
„Orientační běh považuju za ultimátní sport. Samotný běh vám nic neodpustí. Není to jako když jdu na kolo nebo na brusle, kde se občas můžu svézt. Při běhu to nejde. U orienťáku se navíc musím rozhodovat, musím nad tím hrozně přemýšlet, což je skvělé. Byl to můj vůbec první sport. Začínal jsem s mojí mutinkou. Dobře jsem běhal, ale ukrutně špatně mapoval. Po fáborkách jsem uběhl třeba o polovinu delší trasu, ale protože jsem byl rychlý, tak jsem i tak měl hezké výsledky. Když jsem se dal na divokou vodu, tak ten běh šel postupně do pozadí, ale zůstával mi v tréninku během zimní přípravy. Běhání je nejpřirozenější pohyb, pomáhá na dýchání, na koordinaci, na střed těla, tedy vše, co jsem na divoké vodě potřeboval. Běhání je pro tělo dobré jako takové, takže já u něj zůstávám dál.“
Dá se spočítat, kolik toho za rok naběháte?
„To teď vůbec nevím. Ale potřeboval bych běhat alespoň 180krát do roka. Rád běhám z práce, to je přes deset kilometrů. Neběžím žádné tempo, netlačím to. Nejvíc jsem běhal, když jsem trénoval na maraton. To jsem se dostal na nějakých 200 kilometrů měsíčně. Měl jsem i tréninkový plán a chodil trénovat v pět ráno před prací. Loni jsem chtěl běžet nějaký rychlý půlmaraton a plánoval start ve Vídni. Pak ale začala válka na Ukrajině a mně přibyla spousta práce. Ale mám zase hodně nachozeno s kočárem. (smích)“
A povede se nějaký závod letos?
„Chtěl bych na jaře běžet nějaký půlmaraton, zatím ale nevím který. S tréninkem je to ale horší, protože děti jsou malé a když v devět večer uspím syna, tak už na potřebný trénink nemám síly. Přiznám se, že se také málo protahuju, že bych měl častěji dělat rozcvičku, atletickou abecedu. To je moje velká slabina. Zatím běhám spíš na vyčištění hlavy. Teď po prezidentských volbách doufám, že budu mít více času a že se na nějaký ten půlmaraton stihnu dobře připravit.“
O čem při běhání přemýšlíte?
„Hodně o práci, procházím si celý uplynulý den a dělám si takovou zpětnou vazbu. Přemýšlím, co jsem měl udělat jinak, co jsem mohl udělat lépe, jak jsem měl na někoho jinak zareagovat. Často si třeba uvědomím, co jsem říct neměl a že to mohlo vyznít jinak, než jsem chtěl. A když mám tohle čištění hlavy hotové, tak si třeba pustím nějaký podcast. Nikdy ale neběhám s hudbou, nebo fakt hodně výjimečně. Dříve jsem si hudbu pouštěl, ale pak jsem s tím přestal a zjistil, že se mi bez ní běhá daleko lépe. Přijde mi, že mám lepší tempo za daleko menší úsilí. Hudba mě vlastně hodně brzdila. Obecně hrozně špatně odhaduju své tělo, špatně si nastavuju tempo. Hodně běhám podle hodinek, které mi s tím pomáhají. Navíc mám rád čísla, takže se v tom v uvozovkách pak rád porochňám a sleduji statistiky. To mě baví.“ (smích)
Máte nějaký běžecký rituál?
„Nevím, zda to nazvat rituálem, ale zjistil jsem, že když se rozběhnu, tak se začnu samovolně smát. Vypadá to hrozně zvláštně, ale po nějakých pěti metrech se prostě začnu smát. V tu chvíli většinou běžím kolem kontejnerů, takže jestli mě někdo vidí, tak to musí působit fakt divně, ale přijde to úplně automaticky. Ten běh mě prostě baví a dělá mi radost.“
Co unikátního byste chtěl v životě zažít?
„Chtěl bych skočit vodopád na kajaku. Na Novém Zélandu je řeka, která se jmenuje Kaituna, což je legendární voda. Na to bych ale potřeboval mít hodně natrénováno, což teď nemám. A pak ještě jednu věc. Cestou k Měsíci bych chtěl vidět tu modrou skleněnku, tu modrou Zemi a vidět třeba to, co vyfotilo Apollo 16, tedy východ Země nad horizontem Měsíce. To by mě lákalo víc, než letět na Mars. Ale to nevím, jestli se mi teda splní, možná bych měl strach tam letět.“ (smích)
Nový komentář