Porod doma jste plánovali, nebo jste jen nestihli dojet do porodnice?
Tak to málem dopadlo s Natálií (2), naší prvorozenou dcerou. Narodila se dvacet minut poté, co jsme přijeli do porodnice v Rakovníku. Ale tentokrát to byl plánovaný, asistovaný domácí porod.
Foto:Tomáš Hauptvogel
Co vás k němu vedlo? Nebyli jste s prvním porodem v porodnici spokojeni?
Vůbec ne, první porod byl naprosto úžasný, fantastický. Byl to pro nás jeden z nejsilnějších životních zážitků. Natálie se narodila naprosto přirozeně, bez jakéhokoli zásahu, bez léků. Proto se Monika rozhodla, že ke druhému porodu už dojde doma. A já její rozhodnutí po této zkušenosti jen podpořil. Popravdě, o domácím porodu jsme uvažovali už při prvním těhotenství. Jen jsme si tím nebyli úplně jistí, protože ani jeden z nás neměl zkušenosti. Tentokrát to už ale bylo jiné. Věděli jsme, že chceme ještě větší klid, než byl tehdy.
Na sociálních sítích jste se pochlubil, že syn vážil pět kilogramů. Tušili jste, že bude tak velký?
Ano, dvě hodiny po porodu vážil 4,8 kg. Že bude větší, to jsme věděli z posledních ultrazvuků. Ale že to bude až takový macek, to jsme netušili.
Tak veliké miminko, to asi nebyl úplně snadný porod…
Byl, trval asi hodinu a půl. Monika si nejprve dávala dlouhou, horkou sprchu. Pak jsme si spolu zalezli do nafukovací vířivky, kterou jsem postavil v jednom z pokojů. Měla ho vyzdobený květinami a svými talismany. Ve vířivce jsme si asi tři čtvrtě hodiny povídali, masíroval jsem jí chodidla. A tam se taky Daniel bez jakéhokoli zásahu narodil. Monika to zvládla naprosto bez následků.
Byl jste u toho po celou dobu?
Ano. Jen na okamžik jsem odběhl, abych utěšil Natálii, která tu pobíhala po domě a upadla.
I vaše dcera zůstala až do narození bratříčka?
Zůstala. Bylo to pro ni emotivní, ale zvládla to naprosto báječně. Považovala to za přirozenou věc, kterou vlastně zažila poměrně nedávno. Zpočátku hladila maminku po vlasech a pak si odešla na postel prohlížet knížku. Hned jak se Daniel narodil, nesla mu ji ukázat.
Jak jste ji na tuto událost připravovali?
Bavili jsme se o tom. Věděla, kde je bráška a jak půjde ven. Obrovsky si vážíme toho, že jsme mohli být takto pohromadě. Že to nebylo tak, že bychom jen jezdili za maminkou do porodnice, a pak si přivezli domů uzlíček, o kterém by netušila, jak se tu zjevil. Takhle viděla, že něco silného, emotivního probíhá, a vyústilo to
Jak prožívá porod, a k tomu ještě domácí, muž? Neměl jste ani trochu strach?
Strach je jen souborem věcí nahraných do našich hlav, nemá žádné opodstatnění. Takže strach jako takový tam z mé strany vůbec nebyl. Moje důvěra v Moniku jakožto v ženu je už od prvního porodu obrovská. Dokonce lituji, že to jako muž nikdy nezažiji. Přivést na svět dítě je pro mě naprosto fantastický proces.
To jste asi první chlap, co tohle říká…
Je to pro mě naprosto fascinující, když vidím, že se dokáže žena dostat tak hluboko do sebe, že přivede na svět dítě naprosto bez léků a jakékoli pomoci. Myslím si, že to dokáže každá žena, pokud těhotenství a porod probíhá fyziologicky. Jen musí být dobře a dlouhodobě připravována. Viděl jsem to dvakrát u své ženy. Mentálně i fyzicky se připravovala celých devět měsíců.
I vy jste se připravoval?
Určitě. Nejde říct, to je na tobě, tak se tady snaž. I já si musel vyčistit hlavu, vyřešit si případné strachy a být nápomocný celému přípravnému procesu. A ve finále být přítomný a vycítit, kdy žena potřebuje chytit za ruku, kdy podržet hlavu, nebo cokoli dalšího. To vám totiž v tu chvíli nikdo neřekne. Tak jako Monika věděla, co má dělat, tak jsem i já věděl, jak jí mohu být svou přítomností alespoň trochu nápomocen.
Domácí porody bývají terčem kritiky. Jste připraveni na to, že vás spousta lidí odsoudí?
Jestli nás někdo odsuzuje, má na to plné právo. To je náš názor, za kterým si stojíme, jsme ochotni ho diskutovat, argumentovat, ale nebudeme ho nikomu nutit. Rozhodli jsme se stát si za svým názorem a nést zodpovědnost. Porod v porodnici, který zažily naše matky, a bohužel ho zažívá velká spousta žen i dnes, jak slýcháme od kamarádů, je pro nás natolik odstrašující, že pro nás nepřipadá ani v úvahu. Už jenom to slovní spojení, že doktor porodil dítě. On nikdy neporodí dítě, vždy je to jen na matce. Nechtěli jsme být nápomocni tomu, čeho se někteří doktoři dopouští na ženách.
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
Třetí dítě porodím kousek před čtyřicítkou. :) A po dvou porodech v nemocnici to bude poprvé v porodním domě. :) Nežít v ČR má své výhody, samozřejmě i nevýhody. :) Ale možnost vybrat si, kde a jak dítě přijde na svět, pokud to ošetřující lékař doporučí (i když ne, tak můžeme vybírat, ale to já nerada riskuji), patří každopádně k výhodám některých zemí západní Evropy. Rodiče z článku nejsou úplně moje krevní skupina, přece jen domácí porod je pro mě, jako při člověka zhýčkaného všudepřítomnou špičkovou péčí, přece jen risk.
Krásnej rozumnej informovanej rodic ! Klouboucek....
Krásné, blahopřeju ?? mám zkušenosti s porodem v nemocnici a dvěma krásnými porody doma. Je zázrak jak tělo funguje když má možnost
Blahopřeji ke krásné lidské zkušenosti a odvaze ji sdílet.
Mám za sebou dva porody, oba v porodnici. A jsem za to ráda. Pokud bych vycházela z toho, že první byl v pořádku, můžu podruhé, jako zkušená rodička, rodit doma tak vykrvácím.. Těhotenství probíhalo v pořádku, malý když se narodil, měl 4,40kg. Po porodu jsme čekali, až vyjde spontánně placenta. Bohužel, byla přirostlá k děložní štěně a museli mi ji pod narkozou vyjmout. Jsem vděčná, že jsem měla u porodu profesionály. Porod je zázrak, taktéž zdravé dítě, proto bych neriskovala to, že bych neměla možnost okamžité pomoci při jakékoliv komplikaci.
Mě u domácích porodů zajímá jedna věc - kdo pak uklízí ten bordel okolo
No,já se této rodině ani moc nedivím,zvláště,když manžel je takový šikovný pomocník.Já jse m rodila za totality a oba porody byly dost děs a hrůza,díky tomu jak se tehdy chovali doktoři i zdr. sestry.Chvála Bohu,že takové porody jsou už za námi.....A momenty,kdy zdr. sestra se žlutými prsty od cigaret,kterými páchla ještě,když nám ta mimina přinesla na pokoj,ty se nedají zapomenout.
Strašný.... první porod bez problémů, ale na druhý potřebují větší klid.... sobci. Měli štěstí, ale díky takovým to pak zkoušejí doma jiný, kteří už tolik štěstí nemají a odnesou to většinou ty děti...
Ve 46 letech chodívají jiní na maturitní ples svých synů...
A neplácají nesmysly do médií.