No nazdar, to jsem si říkala, když mě moje známá  požádala, zda bych spolu s dalšími děvčaty z naší taneční skupiny nechtěla předvádět šperky a společenské šaty. Na modelku jsi moc mrňavá a taky ti není dvacet, našeptával zlomyslný vnitřní hlásek. Člověk by měl zkusit všechno, a navíc, kdo by si zrovna tohle nechtěl vyzkoušet, napovídalo mé ješitné já. Manžel jen koulel očima. To rozhodlo.

 

Tak já teda půjdu, hlásila jsem zvesela do telefonu. Obdržela jsem informace, že mám být na místě v osm, s sebou lodičky. A jen tak na závěr informaci, že akce se koná ve Španělském sále Pražského hradu a je to reprezentační ples Hradní stráže. Trochu mě to vyvedlo z míry, nicméně když už jsem se jednou rozhodla, nešlo couvnout.

 

S ostatními děvčaty jsme si daly sraz před vchodem, podle pokynů jsme se snažily najít místnosti pro účinkující. Mezi dámami v dlouhých plesových róbách s natupírovanými účesy a pánským doprovodem v naleštěných uniformách  se naše  nenalíčená partička v  péřových bundách náramně vyjímala. Asi po dvaceti minutách pobíhání jsme konečně našly zákulisí a s úlevou zapluly dovnitř. Na místě kromě nás ještě nikdo nebyl, bohužel ani návrhářka s večerními modely.

 

Kolektivně jsme se rozhodly, že se zatím necháme nalíčit  a  následně vezmeme útokem velkolepý raut, který se odehrával v předsálí. Pro představu - pravé přehlídkové líčení obnáší make-up důkladný a pevný jako omítka, oči jsou zvýrazněné na maximum a nános řasenky takový, že skoro nemůžete hýbat víčky, nemluvě o rtech, které  ze všeho nejvíc připomínaly krvavý kráter. Jestli má tupírování, rozčesání a následné ulízání vlasů do  drdolu nějaký jiný efekt než to, že se toho nelze zbavit  jinak než pod horkou sprchou, jsem nezjistila. Profesionální modelky se takhle líčí a češou několikrát týdně,  napadá mě, že není zas až tak o co stát.

 

A hurá na raut! Proplétat se mezi stovkami lidí ve velké večerní, zatímco jste  v bílém triku a džínách (v zákulisí vyhlášeno za ležérně elegantní a v zásadě přijatelný společenský oděv), ovšem s líčením, za které by se nemusel stydět ani náčelník Irokézů, je opravdu  pozoruhodný  zážitek. Navíc si představte, že se pokoušíte donést svým hladovým a žíznivým kolegyním něco malého k jídlu a pití. Takže za chvíli balancujete s talíři plnými oliv, šunkového nářezu, uzeného lososa a zjišťujete, že osm skleniček bílého a čtyři minerálky už fakt nemáte kam dát. V naší přípravně to za chvíli vypadalo jako na zvlášť rozjetém večírku a do chvíle, než se zjevila módní návrhářka Zorianna, jsme skoro zapomněly, co nás čeká.

 

Zorianna  vytahuje z igelitového obalu jedny šaty za druhými, jsou to skutečně společenské toalety, jak mají být. Ze zvědavosti se ptám na cenu – ty nejlevnější jsou za 25 tisíc, ale pro movitější klientky se šijí i modely od padesáti tisíc výše. Ke své hrůze zjišťuji, že většina modelů je se šněrovacími korzety, které sluší hlavně dámám s plným poprsím. To se ovšem v mém případě nekoná. Zorianna se mi snaží vnutit růžový lesklý modýlek – korzet s úzkou sukní - se slovy: „Máte na to  zadek!“ Při pohledu do zrcadla zjišťuji, že v tomhle moje pozadí nabývá vskutku nečekaných rozměrů.

 

Lesklá našponovaná látka na sedací partii  připomíná ze všeho nejvíc to, čemu se v myslivecké hantýrce říká zrcátko, takže rychle smlouvám  o jiný model. Nakonec to končí kompromisem, první půjdu v krémových svatebních s vlečkou a pak se převléknu do  asymetrických  bledě modrých s perlovou aplikací, ty Zorianna šila pro soutěž Miss Europe Junior.  

 

Teď bychom mohly konečně v důstojném oděvu mezi hodující, ale Zorianna vydává přísný zákaz – nikdo nesmí vidět ani cípek  před zahájením přehlídky! Dokončujeme poslední úpravy včetně šněrování korzetů. Musím říct, že je to sice efektní kus oděvu, nicméně ušněrují-li vás do něj důkladně, není to nic moc.

 

Člověk lapá po dechu a nadává si, že měl raději celý den hladovět, protože cítíte v žaludku každé sousto, a navíc stojíte, jako kdybyste spolkli pravítko. Za chvíli přichází Jitka, která nás to toho všeho uvrtala, a přináší šperky. Nastává další dohadování, názory na to, co se hodí k těm či oněm šatům, máme různé. Fasuji masivní stříbrný šperk na krk ve stylu  Kleopatra, který bych si dobrovolně na sebe nikdy nevzala,  spolu se šaty však zajímavě kontrastuje. Jitka celkem logicky vysvětluje, že šperky na přehlídku musí být hodně výrazné, jinak diváci nic neuvidí. 

 

Na generálku není čas, a co se týče choreografie, dostáváme několik pokynů – z  nichž  zásadní je ten, abychom se snažily pobýt tam co nejdéle, aby se ty před námi stihly přešněrovat do dalšího modelu. Jitka vybrala prý hudbu, na kterou se dá i tančit, takže můžeme i improvizovat a využít naše taneční umění.

 

A pozor, jde se na to! Mám trému a můj korzetem sešněrovaný hrudníček nedovoluje ani pořádně se nadechnout. Snažím se zpočátku moc nekoukat na lidi, upírám zrak na honosně zdobený strop a rychle vzpomínám na pohyby modelek, co jsem viděla v televizi. Snaživě pózuji i několika fotografům a kameramanům. Po chvíli mi otrne, vyseknu  pár otoček, ale ouha! Zapomínám na těžkou vlečku a div nepadám na záda. Navíc skončila rytmická část hudby a na řadě je taková spíš meditační pasáž.

 

Zjišťuji, že na zvuk tibetských misek nejsem schopná vymyslet žádný elegantní pohyb. Následuje rychlý ústup do zákulisí a bleskový převlek do modré róby, v té se cítím o poznání jistěji. Navíc bubeník hraje speciálně pro nás  sólo na africké bubínky, takže tohle kolečko je pro mne o poznání příjemnější. Tréma ustupuje a dokonce si to užívám.  Na řadě je už jen závěrečné defilé, kdy nás publikum odměňuje potleskem a většina  pánů i obdivnými pohledy. 

 

Prožily jsme tenhle plesový večer trochu jinak, než bývá zvykem.  A mně se znovu potvrzuje, že člověk by měl být otevřený všem - i na první pohled bláznivým - příležitostem, které mu život přichystá…