Je to rok od vaší výhry v soutěži Masterchef. Jak hodnotíte uplynulé měsíce?
Hodně se toho změnilo a hodně se toho událo. Hned po odvysílání finále v televizi jsem vyšla ven se svojí kuchařkou Upgrade, se kterou bylo spojeno hodně práce i na další měsíce. Objížděla jsem festivaly, autogramiády a další akce. Mám za sebou dvě vlastní degustace, jednu pro patnáct osob a druhou pro šedesát a taky tři stáže v restauracích.

Jakými podniky jste prošla?
Chvíli po skončení soutěže jsem věděla, že chci využít kontaktů a jít alespoň k jednomu z porotců. Nejdřív mě hrozně lákala stáž u Přemka Forejta v Olomouci, ale má podmínku, že u něj musí člověk strávit minimálně dvacet dní. A to jsem si kvůli knize nemohla dovolit. Nejdřív jsem proto šla do restaurace U Matěje, kterou vede Honza Punčochář. Otevírala se prvního května a já jsem nastoupila hned při otevření. Měla jsem možnost vidět, jak se rozjíždí restaurace. To bylo super. Potom následovalo Taro. Při návštěvě degustační večere s rodiči jsem se dala do řeči se šéfkuchařem, který je zároveň i majitelem. Padli jsme si do oka, takže mě k nim pozval na stáž. Při ní jsem se ještě víc zamilovala do samotné restaurace. Třetí stáž, kterou jsem zatím stihla, byla v restauraci Aromi. Všechno proběhlo v létě, abych nezameškala ještě víc školy.

Která restaurace vám byla nejbližší?
Asi Taro. I když si nemyslím, že bych se v budoucnu chtěla věnovat vyloženě asijské kuchyni. To asi nebude moje cesta. Taro je na Andělu, vejde se tam asi dvacet hostů. Má otevřenou kuchyň, takže jídlo servírují samotní kuchaři a hosté mají možnost se jim dívat pod ruce. Je to malé a rodinné, ale o to víc mi to dalo. Měla jsem možnost toho víc odkoukat, nakouknout do všech částí kuchyně. Třeba U Matěje je asi 400 míst. Při rozjedu byl mírný chaos, protože sami kuchaři si potřebovali ujasnit, jak bude co fungovat. Tam jsem dělala spíš jednodušší práce, jako je krájení zeleniny apod.

Kristína očima redaktorky:
Málokdy se mi podaří narazit na člověka, který to má v hlavě tak srovnané jako právě Kristína Němčková. To mi opět potvrdilo domněnku, že věk je zkrátka v některých případech jen číslo. I přes sto, že má za sebou velký úspěch, vystupovala Kristína skromně a mile. Milé bylo i to, že jí občas do povídání uteklo nějaké slovenské slůvko, protože její babička pochází ze Slovenska. Kristína přesně ví, co chce a kam směřuje. A já jí budu držet palce, aby všechno vyšlo podle jejích představ.  

Ve které části kuchyně jste se cítila nejlépe nebo nejjistěji?
Byla jsem taková Alenka v říši divů. Všechno mě bavilo stejně. Nemyslím si, že bych se v gastronomickém světě už našla a věděla, jakou kuchyň a jaký styl chci přesně dělat. Teď je pro mě důležité si toho vyzkoušet co nejvíc a teprve potom se rozhodnu.

Chodila jste na klasické směny?
Kromě U Matěje, kde jsem byla celý měsíc, byly ostatní dvě jenom týdenní praxe, takže jsem chodila na celý den a týden jsem neměla jsem žádné volno. Nastupovala jsem v devět ráno a odcházela pozdě večer.

To je slušná nálož.
To je, říká se, že kuchařina je jedna z nejtěžších prací, ale já jsem pořád v takovém tom nadšením a moje mládí mi dává energii.

Takže vás to vůbec neodradilo?
Právě naopak. Když se večer restaurace zaplní, dostanete se do takového mírného stresu, vyplaví se vám adrenalin, a i když byl člověk předtím unavený, tak má chuť pracovat dál.

Setkala jste se s negativním postojem vůči tomu, že jste žena, a ještě ke všemu velmi mladá?
Neřekla bych, že s úplně negativním, ale skutečnost, že jsem mladá, nemám žádnou zkušenost z hotelové školy a vyšla jsem z reality show, není z pohledu profesionálního kuchaře žádná hodnota. Kuchaři si často myslí, že všechno je jenom na kameru. Párkrát se mi stalo, že se na mě profesionálové dívali trochu povýšeně a nevěděli, co ode mě mají čekat. Ale to je situace, která mě nakopne a mám o to větší radost, když vidím, že se mi povede změnit jejich názor. Takovou zkušenost jsem měla při své první degustaci v Laboratoriu. Připravovala jsem sedm chodů pro patnáct osob a měla jsem k ruce kuchaře. Nemůžu o něm říct nic špatného, byl skvělý, ale byl to kuchař s třicetiletou praxí, procestoval celý svět, měl za sebou hotelovou školu apod. Viděla jsem, že si není jistý, jestli nebude průšvih. Hodně se mě vyptával, jestli jsem si jistá, co dělám, jestli to stíhám apod. Když jsem mu dala ochutnat první předkrm, tak se úplně změnil. Začal se se mnou normálně bavit, doporučovat mi, kam by měly směřovat moje další kroky. Toho si vážím o to víc.

Měla jsem prostor obohatit restaurace vy sama?
V Taru jsem nejvíc viděla, že berou můj názor opravdu vážně. Některé věci, které jsem jim doporučila, opravdu změnili a toho si vážím.

Co konkrétního?
Hned první den jsem ochutnala celou degustační večeři a opravdu chtěli znát můj názor. Měla jsem výtku ke krému dezertu. Zdálo se mi, že je v něm moc hruškového pyré, na jazyku to bylo moc zrnité a člověk měl pocit, že je to zdrclé. To jsem jim doporučila změnit a oni to opravdu udělali. S týmem v Taru jsme si opravdu sedli. Sám šéfkuchař mě zve na testování nového menu. Mění ho asi po dvou měsících. Zavře se restaurace, kuchaři ochutnávají a vyměňují si názory.

Vybavíte si nějaký pokrm ze stáží, který vás opravdu dostal?
Například U Matěje jsem měla možnost s Honzou pracovat na degustacích. V jeho restauraci je jedna místnost, která se jmenuje Stůl Jana Punčocháře. Je pro menší skupinku lidí, kde se cítíte jako doma. V otevřené kuchyní tam vaří sám Honza a podává modernější fine diningová jídla. Například poprvé jsem tam jedla humra a byl vynikající. Dával mi i další delikatesy, které jsem nikdy před tím neviděla, jako je třeba bůček s kaviárem.

Pozorujete postupem času, že se vám zrají chuťové pohárky?
Určitě ano. Před soutěží jsem moc nechodila do restaurací. Neviděla jsem v tom význam, když si umím navařit sama. Ale postupně jsem se naučila, že ochutnávání je hrozně důležitá část gastronomie a vzdělávání ve vaření. Aby byl člověk dobrý kuchař, potřebuje toho mít hodně nachutnáno, aby se vytříbily chuťové pohárky. Na tom jsem začala hodně makat, takže zkouším nové restaurace.

Kde jste byla naposledy?
Před nedávnem jsem se vrátila s mamkou z Izraele. Byly jsme i ve vyhlášené restauraci Mashya v Tel Avivu. Kdyby byla v Česku, tak má podle mě Michelinskou hvězdu.

Izraelská kuchyně vám zachutnala?
Izraelské jídlo bylo skvělé, tedy až na většinu dezertů. Moc mě nezaujaly jejich baklavy. Jsou až moc sladké. Ale mají třeba super street food. Každý den jsme jedly hummus a jejich pita chleby. Překvapilo mě, že Izraelci jedí hodně zeleniny. Mají o hodně zdravější jídelníček než my v Česku.

Co jste například ochutnala?
I když dezerty mi většinou nechutnaly, jeden mě zaujal - Kunefe. Dělali ho v pánvi nad ohněm. Byly to nudle ve sladkém sirupu a nahoře byl sýr, který chutnal trochu jako eidam, vše zasypáno drcenými pistáciemi. Sladko-slaná kombinace byla moc dobrá.

Šlo o gastrovýlet nebo památky?
Bylo to hodně o památkách, ale já už za každým výletem hledám i gastrostránku. Mamka se hnala po památkách a já jsem ji hnala za jídlem.

Po soutěži jste vydala kuchařku #Upgrade. Jaký recept z ní nejvíc frčí?
Lidé hodně zkoušejí nekynuté koblížky, což je můj upgrade. Asi proto, že je to nejjednodušší recept, který v knize je. Ale dělá se všechno možné, posílají mi třeba fotky rýžových nákypů nebo babiččiných buchet. 

Máte v plánu druhý díl?
Přiznám se, že druhý díl nechci. Nevidím svoji budoucnost v tom, že budu každý rok vydávat novou kuchařku. Ta první mě hrozně moc posunula. Dva měsíce jsem se naplno věnovala novým receptům, musela jsem přemýšlet nad tím, jak je vyšperkovat a změnit. Ale pokud vydáváte kuchařku a chcete, aby se kupovala, tak potřebujete jednoduché recepty. Lidé hledají recepty do třiceti minut s maximálně pěti ingrediencemi, které jsou všude k sehnání a nemusejí je nikde moc hledat. Tohle by mě hrozně svázalo a nikam už by mě to neposunulo. Vím, že se chci věnovat spíš moderní gastronomii. Druhá kuchařka by mohla přijít až ve chvíli, kdy ucítím, že jsem se posunula dál a budu mít potřebu něco předat. Zatím toho zase ještě tolik neumím a mám hodně věcí před sebou.

Takže v první kuchařce jste se snažila o kompromis?
Snažili jsme se, aby byla zvládnutelná doma a lidé k tomu nepotřebovali udičku, sous vide apod. Všichni, se kterými jsme na kuchařce pracovali, ať už to byla grafička nebo editorka, nám řekli to samé. Když si koupí kuchařku, tak hledají snadné a rychlé recepty.

Kuchařku i Instagram ladíte do černé. Je to vaše oblíbená barva?
Ano, ale počáteční důvod byl jiný. Jídla mi fotí mamka a dřív jsme to stylizovaly, aby byla na fotce zmuchlaná utěrka, kytička apod. Trvá to hrozně dlouho a ve výsledku to není ani moc hezké, vypadá to jako bordel na fotce, který odvádí pozornost od jídla. Vždycky mám nervy, když dám mamce jídlo a focení jí zabere víc než minutu, protože mě štve, že chladne. Když jsem zakládala Instagram, byl trend fotit všechno na světlém nebo bílém pozadí, abychom se odlišily, vybraly jsme černou. Fotíme na zástěře, bez umělých světel. Maximálně potom photoshopem přemalujeme černé nerovnosti.

Dáváte si na servírování jídla záležet, i když z toho nebude fotka?
Pokud vařím já, tak se vždycky snažím a trénuju. I to je součást vaření.

A jak často vaříte?
Teď míň. Začala jsem chodit do školy a ve vaření jsem trochu zlenivěla. Když se v pět odpoledne vrátím domů, nemám úplně chuť si s něčím hrát. Jakmile vlezu do kuchyně, tak i jednoduché jídlo mi zabere hodně času, protože si s ním hraju a přemýšlím o něm. Jednou dvakrát za týden si ale čas určitě najdu.

Máte pokrm, který se vám dlouhodobě nedaří?
Makronky. Povedly se mi asi dvakrát nebo třikrát, ale už jsem to vzdala. Stejně je nejím a vůbec mi nechutnají.

Pořád platí, že chcete po maturitě do zahraničí?
Pokud udělám maturitu, tak odjedu do Londýna, kde je gastronomická škola Le Gordon Blue. Studium trvá jen rok a vy si můžete vybrat z několika oborů. U mě to zatím vypadá, že si vyberu jak kuchařinu, tak cukrařinu. Nejdřív jsem uvažovala jen o vaření, ale pak jsem si řekla, že dobrý šéfkuchař by měl mít vzdělání v obou oborech.

Přihlášku už jste podala?
Zatím jsem psala jen e-mail o informace, co všechno potřebuju. Jestli je třeba nějaké vzdělání v gastronomii, certifikát z angličtiny apod. Odpověděli, že vyžadují level angličtiny B2, jinak se může přihlásit každý. Je to soukromá škola a dost se za ni platí, takže se nepředpokládá, že se přihlásí úplný laik, ale lidé, které to opravdu zajímá.

S angličtinou jste na tom jak?
Měla bych být v pohodě. Ve druhém ročníku jsem strávila rok v Americe, takže doufám, že moje angličtina bude stačit.

Co pro vás znamená móda a jak se může prolínat s kuchařinou?
Móda pro mě znamená seberealizaci. To, co nosím, mě nějakým způsobem vystihuje, stejně jako když naservíruju jídlo.

Jak vznikla spolupráce s návrhářem Pavlem Berkym?
Už delší dobu jsem měla v hlavě nápad na blůzku, tričko nebo mikinu, která by připomínala kuchařský rondon.  Líbí se mi, jak rondon na ženách vypadá. Přijde mi, že hezky tvaruje postavu, má jednoduchý, ale nápaditý design. Začala jsem na Instagramu sledovat různé české návrháře. Pavel Berky si všimnul, že ho sleduju a napsal mi, že mi v soutěži fandil a jestli se nechceme sejít a dohodnout se na nějaké spolupráci. Zjistili jsme, že toho máme hrozně moc společného. Oba dva milujeme vaření i módu. Řekla jsem mu, co bych si představovala a on mi poslal návrhy. Nejdřív to měl být top, ale nakonec jsme se rozhodli pro šaty. Vzniknul tím univerzálnější kousek, který se dá nosit buď jako šaty s podpatky, nebo jako delší top na kalhoty apod. Zatím máme dvoje šaty, první se odrážely od rondonu a druhé od zástěry. Máme i třetí nápad, ale zatím počkáme. Oba jsme vytížení a já se chystám na maturitu.

Jak moc jste do procesu vzniku zasahovala?
Dostala jsem velký prostor, ale hned první návrh se mi dost líbil. Změny jsme udělali akorát při zkoušce, ale na těch jsme se oba dva shodli.

Je o šaty zájem?
Překvapilo nás, že velký. U první kolekce jsme měli 20 kusů a vyprodaly se za dva dny, což pro nás byl šok. Druhé šaty se pořád prodávají.

Budou se případně došívat?
První kolekce určitě ne. Šli jsme ven s tím, že je to limitovaná edice. U druhých šatů uvidíme.

Hodně ochutnáváte. Jak si udržujete štíhlou postavu?
Jsem ještě ve vývoji, takže se mi to nějak samovolně spaluje. Přitom jím docela hodně nebo alespoň hodně ochutnávám. Žádné diety jsem nezkoušela, ale začala jsem dělat ju-jitsu. Ne kvůli hubnutí, ale proto abych měla pohyb. V Americe jsem dělala tři sporty, protože jejich školství si na to potrpí. Dělala jsem tam přespolní běh, wrestling a tenis. Nejvíc mě bavil wrestling, který jsem si zamilovala. Po návratu jsem hledala wrestlingové kluby u nás, kam bych se mohla přidat. Ale našla jsem asi dva, kam brali jen kluky.

Kde se vidíte po studiu v Británii?
Uvidím. Buď se mi v Londýně zalíbí a já zůstanu nebo si možná řeknu, že už ho mám dost a posunu se někam jinam. Každopádně toho chci vyzkoušet co nejvíc, projít praxe, ochutnávat a třeba se za pět let vrátit do Česka a zařídit si vlastní podnik nebo někde nastoupit jako šéfkuchařka.

O Kristíně Němčkové (18)
V kuchyni se pohybuje od sedmi let a velkou oporou jí přitom byla babička. Ta se podílela i na společné kuchařce #Upgrade. V loňském roce Kristína zvítězila v soutěži amatérských kuchařů Masterchef. Momentálně je ve čtvrtém ročníku obchodní akademie a chystá se na maturitu.  

Čtěte také:

Reklama