Poškozování soukromí je další mimořádně odpornou strategií. Na adresu postiženého člověka se dělají nejrůznější narážky a vtipy. Vše, co se nějakým způsobem týká oběti, je terčem kritiky. Tato kritika je často prezentována ve formě jemné, přátelské ironie, a když se oběť nějakým způsobem ohradí, vytkne se jí, že neumí přijmout přátelské žertování.
Dalším postupem spadajícím do této kategorie je ironické napodobování oběti. Jedná se o psychicky velice destruktivní postup, člověk má pocit, že se stává svým vlastním gumákem. Rýpání v otevřených ranách, kritika politického či náboženského přesvědčení (či naopak s ironicky nadsazenou vážností projevovaný respekt vůči tomuto přesvědčení), poškozování předmětů oběti nebo jejich drobné krádeže patří rovněž do pestré palety strategií poškozování soukromí.
Ještě závažnější je zveřejňování důvěrných informací, k nimž se podaří některému ze spolupracovníků se dostat. Tyto informace se jednak stávají vděčným tématem nikdy nekončících drbů, jednak se zneužívají k dalšímu a dalšímu nechutnému vtipkování na adresu oběti. Dělají se narážky na psychické zdraví, rozebírá se manželský život, nepěkně se hovoří o dětech.
Do kategorie, která již hraničí s trestnou činností, patří terorizování šikanovaného kolegy. Oběť dostává anonymní zneklidňující telefonní hovory, v níž se jí anonymně vyhrožuje. Soukromí oběti se dále přetřásá nechutným způsobem a oběť je prezentována jako nenormální a zvrhlý člověk. K tomu stačí například jednou zahlédnout oběť v restauraci, aby se z ní učinil alkoholik. Je zřejmé, že akce podobného typu již bezprostředně poškozují oběť, a mohou se tedy stát důvodem pro občanskoprávní žalobu, nebo dokonce trestní oznámení. Často se využívá toho, že mnohé firmy požadují, aby zaměstnanec reprezentoval firmu i v soukromí. Toho se využívá k dalšímu promyšlenému stupňování tlaku.
V rámci popisu mobbingových strategií je třeba, abychom se zmínili i o poškozování zdraví. Do této kategorie patří například vyhrožování tělesným násilím, ať již přímým, či pomocí symboliky (například v blízkosti oběti někdo cvakne nožem apod.). Může dojít i k přímému fyzickému útoku, který se maskuje jako nedopatření (například se na nohu oběti jakoby omylem shodí těžký předmět). V blízkosti alergika se nepřetržitě kouří. Mezi opravdu odporné praktiky patří i to, že se oběti přimíchávají do nápojů různé léky, aniž by okolí mělo povědomost o tom, jak dotyčný bude na dané léky reagovat. Mezi méně nápadné metody patří například přidělování práce, o níž je známo, že je pro dotyčného jedince škodlivá.
Příště si povíme něco o tom, proč i lidé, kteří mají k oběti blízko, například rodinní příslušníci, nebo přátelé, mají tendenci hledat vinu u oběti samotné. Budete si moci rovněž vypracovat jednoduchý test, kterým si otestujete Vaši osobní situaci v zaměstnání.
Nový komentář
Komentáře
gryzli: to je hnusne a smutne.. a ja mela za to ze dospeli maji mit rozum a stale doufam ze spoluzaci ho dostanou.. ale rok od roku to je horsi a predtim se to dalo aspon schodit na pubertu ale ted?? a co pozdeji??? mam to ja ale skvele vyhlidky:-/
a ja myslela ze to je jen ve skole ze v praci jsou fajn lidi.. ach jo ale jinak to same zazivam ve skole jak ze stran spoluzaku tak i nekterych profesoru(ne vsichni nekteri jsou vazne ukazkovi a jsou bezva).. jeste ze mam hromadu pratel mimo skolu..
Gedžitka: pamatuju si to, dokonce jsem měla pocit, že děláš pro stejnýho chlapa, pro kterého jsem kdysi dělala já. Taky na mě řval za každou pitomost, hledal v mé práci chyby, které tam nebyly, volal mi na mobil i mimo pracovní dobu a buzeroval mě za různé smyšlené věci, až jsem se několikrát rozbrečela. Došlo to tak daleko, že mi bylo zle každé ráno při pomyšlení na to, že zase budu muset jít do práce. Tak jsem nakonec dala výpověď, naštěstí byla rozumná řeč aspoň s tím druhým šéfem a pustil mě na dohodu hned od druhého dne. Nikdy víc.
Stejně jako mi nadával, že nesmím nosit to nebo ono oblečení. A nebo, že když něco nevím, mám se přijít zeptat a když sem se zeptala, tak sem hned dostala vynadáno, že sem blbá...... No jak sem psala, je toho hrozně moc.
Asdareel: no to je pokračování toho, co sem psala pod tím prvním článkem o mobingu. Ono toho bylo hrozně moc, ani už bych neuměla všechno vypsat. To víš, že sem z toho byla na prášky, taky mi z toho odešel žaludek a střeva. Každou neděli sem nemohla usnout, no bylo to drsný, však holky (ženy-in) si určitě vzpomenou, jak sem sem chodila a jak mě tu uklidňovaly, když sem byla ubrečená a s nervama v kýblu a popisovala jim, co mi všechno v práci dělají. Dokonce mi i psaly, že se jim ani nechce věřit, že by tohle všechno někdo někomu dělal.
To já mám taky fajn nepřímého nadřízeného. Vždycky, když tam nemá sekretářku, tak práce skončí u mě a nikdy jsem nezažila, že by byl spokojený. Jednou jsem tam ale sama zašla s něčím novým a on na mě začal křičet, že tak to nechtěl!!??
Nejhorší je fakt srážka s blbcem.
A samozřejmě plno věcí bylo dáno do placu jakoby s žertem. A mimo jiné bylo taky plno věcí, například sprosté nadávky nebo výtky, že něco dělám údajně špatně, presentováno před cizími lidmi, kteří se akorát cítili trapně.
Dalším příkladem bylo, že tak, jak sem psala dopisy se prý dopisy nepíšou, přesto že sem je psala podle úředních dokumentů, a že si mám koupit knížku, kde je napsaný, jak to psát správně, kdyžsemji nakonec koupila a dokázala, že to píšu správně, ještě mi vynadal, že sem tu knížku kupovala dlouho.
No tak to je další věc, kterou jsem musela snášet v minulém zaměstnání. Musela jsem celých 8 hodin sedět na svém pracovním místě. Na oběd jsem nechodila, protože jsem dostala hned vynadáno, že nikdo nehlídá telefon. Šéf mě nejvíc potřeboval, když sem byla na oné místnosti a ještě mi vynadal, že jsem si potřebovala odskočit. Stejně jako mi říkal, že teď už nevím, jak to přesně řekl, ale něco jako, že mi rozbije držku, když nebudu na svým místě. To dokonce před mým manželem, kterej byl natolik zaskočen tím, co slyšel, že ani nebyl schopen něco říct. A výhrůžek bylo víc. Stejně tak bylo šílený, když mi nadával, že nechodím nakupovat do obchodu, do kterýho by chodil on nebo nekupuju tuvěc, co kupuje on. Stejně jako schovávání věcí kolegyní. Když sem dostala nějaký papíry okopírovat, ke kopírce sem odnesla jen část a co sem nechala na stole, to mi nenápadně odnesla a pak tvrdila, že sem jí to odnesla sama s jinýma papírama. Samozřejmě, když sem se bránila, byla sem hysterická.
Další věcí bylo, že pokud sem byla nemocná, byla sem simulant, pokud sem přišla teda nemocná do práce, dostalasem vynadáno, že roznáším bacily a mám jít k MUDr.
A další a další věci. Uf jak su ráda, že už tam nejsu.
No ale už na to ani nechci vzpomínat. Je mi z toho smutno.
Já jsem naštěstí pracovala v klasickém kolektivu jen 3 roky, teď už léta pracuju pro manželovu firmu, kde jsme jenom my dva zaměstnanci. Ale ty 3 roky opravdu stály za to, byl to převážně ženský kolektiv a moc dobře si vzpomínám, jak se navzájem pomlouvaly ty zrovna nepřítomné dámy. Nastupovala jsem v září 1989, po pár měsících se bývalé vedení začalo bát o koryta, komunisti chodili za plebsem a vnucovali se, že nikdy nikomu neublížili. Pak se vedení stejně vyměnilo a začala "rektální speleologie", když se zaměstnanci snažili vlichotit se novému vedení. Jednu dobu nám šéfovala o pár let starší holka, byla úplně blbá a nekompetentní, jenže se kamarádila s náměstkyní. Po pár měsících to vzdala sama, nám šoupli šéfa, jehož jediná kvalifikace byla že je chlap. Bylo mu tehdy 33, byl z Moravy a strašný sprosťák, jinak znalosti taky nic moc. Škrtal nám dopisy, a vnucoval svůj příšerný slovosled.
Jinak sama jsem zažila situace již dříve popsané - já blbec jsem ostatním pomáhala při práci na počítači, tehdy se teprve zaváděly a skoro nikdo neuměl počítač ani zapnout. Chodili za mnou, abych jim radila, já pak sama nestíhala a ostatní se prezentovali jako machři. Nejhorší byla ženská, zodpovědná právě za počítače - byla to kamarádka zmíněné náměstkyně. Jenž když potřebovala vyměnit pásky do tiskáren, tak chodila za mnou! Mně to lichotilo, ale teď už bych po této zkušenosti tak blbá nebyla.
No, vsak me taky na stredni na intru malem z tohoto vyrazili, protoze jsem "argumentovala" se souskou vychovatelkou, kvuli spolubydlici kamaradce. Nakonec jsem si vyslouzila jenom zarazene vychazky na silene dlouhou dobu
a bylo odeslano hlaseni domu. P.S. Ja jsem snad nikdy nebyla mala
, odjakziva jsem cnela o hlavu nad ostatnimi pionyry a navic sportovala od utleho veku, takze fyzicka na zbouchani te tve spoluzacky by tam byla
. A proradnou kolegyni bychom vysachovaly jeste ukrutnejsimi proradnostmi
.
Tak tenhle článek se mi zdá dost přehnaný - tohle se může dít tak akorát ve vězení, ne?
Nebo věříte tomu, že vám někdo v práci bude u obličeje cvakat zavíracím nožem?!
Galadriel, tebe bych bývala potřebovala jako spolužačku ve škole, když jsem byla malá, a taky v práci, když mě jedna hnusná baba ušikanovala až k odchodu!
Asi to bude znit nepravdepodobne a jako vytahovani, nikdy bych se ale nepridala k tem, kteri se takto chovaji ke svym spolupracovnikum. Uz od mladi mne doma vytykali, ze jsem bojovnik za bozi pravdu a ze se nemam michat do veci, ktere se me netykaji (pedagogicke, co
?). Ja ale nesnesu to, kdyz je nekdo nespravedlive deptany a nedokazu drzet zobak, natoz abych se pridala na stranu tech "hrdinu". Nesnasim masovost, prikyvovani na jeji pravidla a vylizovani zadku. Tahle, ci podobna situace urcitym zpusovem masovost je, i kdyz omezena na jedno pracoviste. Lide dokazi byt pekne hnusni a situace mne pripada cim dal horsi, jeste par let a budu pravidelne brblat...:"jooo, to za mych mladych let nebyvalo
."
.
P.S. Dvakrat jsem, jeste za komancu, psala stiznost na presidentskou kancelar a, svete div se, oba spory vyhrala, presto, ze si mnozi mysleli, ze jsem sebevrah