Všichni rodiče se těší na první slůvka svých ratolestí. A všichni rodiče také poznají den, kdy si budou přát, aby se nikdy mluvit nenaučily. Mí rodiče to poznali hned čtyřikrát.
Dokud jsme si se sestrami vymýšlely jen vlastní pojmenování, bylo vše v pořádku. Když jsem během jízdy autem chytře pronesla: „Tati, svítí ti dikopl,“ bylo se čemu zasmát. Postupně se dopídili k tomu, že jsem myslela blinkr. Také když se na maminku uspávající svou dcerku jemným drncáním z kočárku ozývalo: „Pořádně! Oběmááá!“, brala to s humorem.
Ovšem v momentě, kdy si dítko splete dva odlišné pojmy, už to tak humorné nebývá. Alespoň ne v danou chvíli. „A mamííí, určitě sis vzala podprsenku?“ křičela sestra na autobusové zastávce. Vysvětlovat pohoršenému davu čekajících, co tím básník chtěl říci, zcela jistě nemělo pro mou matku smysl. „Ano, určitě jsem si vzala PENĚŽENKU,“ odpověděla stroze.


Jen jednou… Lidskou řeč jako prostředek komunikace jsem si v té době teprve osvojovala. Taky jsem občas mívala pomíchané pojmy. Ze všeho nejvíc jsem si pletla pionýry s žampiony. Nezapomenu na výraz prodavačky za pultem, když jsem po ní chtěla sklenici nakládaných pionýrů. Musela si myslet, že jsem z rodiny masochistů. Naštěstí tehdy včas zakročila moje maminka a uvedla věci na pravou míru. To bylo poprvé a naposledy. Pak už jsem si za svá slova musela zodpovídat sama.
Jaké bylo první slůvko vašeho mimika? Přivedly vás žvatlající děti někdy do rozpaků? Nejlepší příspěvek v diskusi odměníme DVD cvičení po porodu.
Nový komentář
Komentáře
Krásné komentáře, královsky se bavím. Díky ženy-in!
To moje dcera přišla ze školky a ptala se mě. Mami, víš jak se jmenuje náš prezident? Václav Klaun
Moje dcera jednou psala tehdy okřídlenou větu:"Moje milá mámo,chci býti jako ty" a v tom slově býti se ji ta písmenka T a I nějak zamotala a vypadalo to jako:"Moje milá mámo,chci bíbr jako ty".Mohla jsem se utlouct smíchy.
jsem začala mluvit celkem brzo a už jsem od tý doby "tu svoji nevymáchanou držku" nezavřela, ani když spím...tak to aspon říká máma
...já jsem mistr v trapasech
...pár příkladů: vyrostla jsem na dědince a jednou začaly slepice zanášet do stodoly na seno...naši se vydalí vajíčka hledat, ale mě s sebou nevzali, což byla chyba...stála jsem stodolou a na celou dědinu křičela: "Mámíí, co tam tak dlouho děláte? A tatíí, proč tam za váma nesmím?"...trošku trapas po sousedech, ale dá se vysvětlit, ale jak vysvětlovali návštěvě moji větu : Mamka se vás ptá, jak dlouho tu ještě budete? (což sice v určitém smyslu řekla, ale mluvila s babičkou, aby věděla, jestli má přidělat víc chlebíčků)...tak to fakt netuším, ale soudě podle toho, že je neznám, tak už asi nikdy nepřišli
...nádherná byla taky věta, kdy jsem běžela tátovi naproti, když šel z práce, a opět na celé kolo tím svým ječákem řvala :"Tatíí, byt tady kominík a vymetl mamince komín."
...nebo informace sdělená mými ústy sousedům :"Jj, my máme doma "porno" a všichni se na něho díváme."...tím pornem bylo myšleno video
...a stejně tak prožízlou pusu má moje 3letá neteř...nedávno jsme byli s na karnevalu a nejstarší neteř s ní šla na záchod, když vcházely do chodby plnou rodičů a učitelů, praštily malou neteřinku dveře a ta jen pronesla :"P*čo"...bohužel pro tu starší si všichni mysleli, že to řekla ona
...a nejpoučnější a zároveň nejupřimnější větu na mou adresu pronesl synovec, který se učil mluvit tím, že hodně opakoval po druhých...zvedala jsem ho, přitom jsem praštila do stolu a rozlila trochu čaje...tak jsem to okomentovala :"teda, teta je trouba, co."...a to zřejmě synovci připomnělo výraz, který hned pronesl:" No, teta je ku**a." a švagra zarazilo...no aspon vím, co si o mě myslí
naši, tehdy cca 1,5 letou, prostřední dceru odchytla na chalupě jednou babička, když matlala svoje vlastní h...ko na čerstvě vymalovou stěnu a když se jí v šoku ptala, co to dělá, tak na ni jen tak, přes rameno, houkla: co by, babicto, maluju
Naší malé Ivance když bylo kolem 2let-tak se snámi vždy loučila slovy-(ale i ve dne)POBONOČ-Jako dobrou noc-chtěla nás umlčet!
Bylo mi asi 2,5 a když mě hlídala babička jsem vylezla po příkrých schodech do druhého patra, babi mě nachytala a ptá se, co tam dělám! a já na to: "A co ty se pojád stajáš?!"
Na takový usmiřování a nedej bože na jiný bych teda asi neměla žaludek...A úplně nejblíž zabíjení jsem, když si jdeme lehnout a on by v klidu usnul...Potřebuju se nejdřív vyječet a pak to řešit, oak jsem v klidu a taky mám samozřejmě vždycky pravdu!!!
Ale je fakt, že sprostě na sebe nemluvíme, i když bych to pak měla mnohdy lehčí
Nechce se mi taky před malou, ale musím začít ječet v ten moment, kdy jsem naštvaná, přeci na něj nebudu řvát až za půl dne. To bych si přišla k smíchu i já sama...
Jinak s manželem máme také hádky tak, že já řvu, on je v klidu, což mě ještě víc vytáčí. Taky dobrý je, když za chvilku přijde a s ledovým klidem mi řekne:"Dáš mi pusu?"
prodejna zdravé výživy a taková ta od pohledu alternativní matinka " natálko, vyber si keksík. mají s příchutí pšeničnou, pohankovou, kukuřičnou. Můj 3,5 letý terorista se rozpomenul na Harryho Pottera a plynule navázal: drškovou, játrovou a jedny také chutnaly jako suché z nosu. Ten pohled který paní hodila bych vám přála vidět. Asi stejný, jako pán u pokladny ( kolem dokonalé pleše dokola pár vlasů) když Max oznamoval na celý hypermarket že má ten pán hezkej chlupatej věneček
Synovec přítele byl se svým dědečkem na procházce a děda mu vysvětloval, proč tam mají vojáci pomník (padli ve válce). Nějakou dobu na to hlásili v místním rozhlase u nich na vesnici, že umřela nějaká paní. Načež kluk (cca 2 roky) prohlásil: "Paní Nováková padla ve věku 81 let"
Meander: Mým vnoučatům zemřela v 96 letech prababička a v 86 letech praprababička. Vnučka zkoumala, kolik je mně a z toho odvodila, že zemřu v 106 letech. Opravdu jsou vnoučata pro radost.
První slovo táta. První rozpaky (syn 2 roky) se mně v obchodě zeptal "mami jak to kunduje?" . Chtěl vědět jak se otvírá zašroubované víčko
Eva_Fl: Když jsem byla malý parchoš, takhle jsem se v autobusu otočila dozadu, začuměla se na paní, co seděla za námi (byla stejně stará jako moje máti, ale nějak moc nemocná, měla hrozně flekatý obličej a vrásky) a povídám "Mami, za náma sedí děsně vošklivá bába."
Bylo to takové haló, že si to doteď pamatuju. A doteď se stydím.
Meander:
michaela.kudlackova: To byla náhodou omluvitelná a vlídná reakce.
Taky se mohl zeptat, jestli ta paní brzo umře
V konfliktu s lidma se dokážu ovládat, argumentuju v klidu, neurážím, neřvu. Ale v konfliktu s věcma se uchyluju i k násilí. Vysavač už se mě bojí.
....nákupní středisko - prostor před zeleninou a stará paní trpící takovou tou chorobou, kdy člověk chodí trvale v předklonu. Moje slušně vychované dítko (asi pět let tehdy)s nevinným úsměvem " Co hledáte paní? Já vám pomůžu!" Tvářila jsem se, že to dítě neznám..
já když jsem byla malá lítala jsem po baráku (bydleli jsme ještě s babičkou,dědou,prababičkou) a na celý dům vyřvávala,že maminka má pičulu-u nás se sprostě nemluvilo,tak se divili,kde jsem k tomu došla,po sléze pochopili,že to byla cibule:)
Ťapina: Taky!
A zrovna tak, když on něco hledá, dá se na něm krásně vysledovat celý ten složitý průběh samonasírání
Meander: U nás je to podobně. Když se hádáme, tak pěním já, skáču do výšky a třískám věcma), on to cynicky pozoruje a pak se zeptá, jestli už jsem skončila
Ale když třeba něco nemůže najít, tak se dokáže vyšroubovat do takových otáček, že nakonec hystericky řve a mlátí do skříní, aniž by mu někdo řekl jediné slovo
ellinor: U nás se ovládá on. Dovede to, já ne.
Pak se odreaguje třeba při zapojování DVD za asistence stejně cholerického otce.