Hádka, pokud kolem neteče krev a nemusí zasahovat ozbrojené složky, není pro vztah špatná věc. Lidé si řeknou, třeba i nahlas, co jim vadí, a pokud mezi nimi je vzájemná láska, mají jasněji. Jestliže ale jeden přestane komunikovat je to průšvih...

Mluv s ním!

„Já to raději neřeším. Já prostě mlčím a do ničeho nepíchám. Je to lepší,“ tvrdila jedna moje kamarádka ještě nedávno. Když měla, mimochodem reálné, podezření, že její partner někoho má, zastávala tohle pravidlo dál.

„Proč s ním nepromluvíš? Proč mu to neřekneš? Ať ti to vysvětlí,“ vandrovala jsem do ní.
„Hele a k čemu by mi to bylo? Akorát se zhádáme.“
Po nocích plakala a psala sms kamarádkám. S těmi mluvila. My jsme věděly všechno o tom, jak se cítí, jak ji to mrzí, jak je nešťastná a jak ho miluje. On věděl houby. Nekomunikovala.

Několikrát se zeptal, co se děje, několikrát slyšel oblíbené „nic“, a pak toho nechal.  Jeho mimopartnerský vztah to jedině prohloubilo. Když se rozešli, což vyplynulo z logiky věci, zeptala jsem se ho.
„Andula nic neříkala. Já jsem přesvědčenej, že mě stejně už nemilovala. Neměli jsme si později ani co říct.“

Když jsem mu pak vyprávěla, co všechno řekla nám, divil se. Naprosto se nechci zastávat nevěrného muže, ale Aniččin přístup mohl vypadat jako nezájem. Nehledě k tomu, že tohle je pět let zpátky a s tou, co ji tehdy měl, je pořád. Takže chronický kanec zřejmě není…

Mívala jsem tendenci, ne sice v takovém měřítku, ale chovat se jako ona. Prostě nerada řeším. Nač cpát drahocennou energii do nepodstatných volovin? Teď už to nedělám. Došlo mi, že pět, deset nepodstatných volovin se v tichosti pěkně promění ve skutečný problém. Jestli člověk spolkne nedobré sousto a vzápětí další, už to nejsou dvě sousta, ale pěkný žvanec.

Dokud se hádá, ještě se neumřelo

Polykat nespokojenost a nemluvit ve snaze nedělat problém jednomu dává obrovský prostor pro vlastní, mnohdy velice bizarní závěry. Navíc neřešený problém roste. Neubývá. Lidská fantazie nezná mezí, a jestli se nezeptám, proč se děje tohle či ono, jestli neřeknu: „Hele, tohle se mi nelíbilo,“ mohu zcela mylně hodnotit celek, a to už problém je. Stále je lepší mít  jeden večer „na stole“ zdánlivou hloupost než později skutečně vážnou věc.

Hádka mezi dvěma lidmi, a teď nemluvím o modelu, kdy jeden druhého drží za nohy z desátého patra, se slovy: „Řekni všem dole, jak jsi blbá,“ může být řešením. Pokaždé bouřce se zpravidla vyjasní. Dusno bývá horší.

Lhostejnost je to, co zabíjí vztahy i lidi

Lásku nezabíjí výměny názorů, ale jejich neexistence. Problém jednoho je totiž problém obou, a jestli ne zkraje, tak nakonec rozhodně. Neochota jednoho hovořit o tom, co vnímá jako problém, je začátkem konce, protože teprve ve chvíli, kdy je nám vlastně určitá věc jedno, když už není potřeba se starat o nápravu, když mlčení jednoho činí lhostejným druhého, tehdy vztah spolehlivě umírá. Není nic strašnějšího než lhostejnost.

I zloba je totiž druh citu a emocí. Má stejnou intenzitu jako vášeň a láska. Jen je naruby. Nic je mnohem horší. Jestli něco zaniká, je to proto, že to nemá z čeho žít.

„Měl jsem klientku, jejíž rodiče spolu nepromluvili slovo celé roky. Prostě on přišel domů, sedl si a ona mu od plotny hodila na stůl jídlo. Několik let!
Tahle klientka se později vdala a vzápětí se rozvedla.

Domnívám se, že komunikace je základním kamenem fungujícího vztahu. Nikdo není takový umělec, aby dokázal správně vyhodnotit myšlenkový proces toho druhého. Od toho nám příroda dala dar řeči, abychom hovořili.

Jeden je nevrlý a tváří se jako kaktus. Druhý s mlčením vyhodnotí, že se děje něco vážného, že partner má někoho jiného. Tahle představa ovládne jeho mysl natolik, že se podle ní začne chovat. Mlčky pak udělá hroznou spoustu hloupostí a může doopravdy vztah narušit. A přitom kdyby se zkraje zeptal, nedozvěděl by se nic víc, než že toho druhého prostě bolel zub. Z pohledu psychologa hovořit, komunikovat, ptát se, mluvit o svých pocitech. Vyplatí se to," říká klinický psycholog Karel Humhal.

Ego není dobrý rádce

Mluvte i tehdy, když máte pocit, že budete vypadat hloupě. Ego není dobrý rádce. Nebojte se říct, že tohle nebo tamto se vám nelíbí, že to třeba není z vašeho pohledu fér. Je to rozhodně lepší než mlčky hledat způsob, jak se pomstít a mnout si ruce. Navíc protějšek může své jednání vysvětlit a vy třeba pochopíte, že jeho důvody nebyly ty, které jste si odvodili. 

Nefiltrujme věci jen přes sebe

Komunikace je dobrý způsob, jak pochopit druhého. On není já. Někdo něco udělá a k tomu druhému se přes jeho vlastní síto dostane něco úplně jiného. Má problém. Sdělený se ale dostane ven, kde obdrží jméno i od druhého, a nakonec se bude jmenovat úplně jinak. Najít pro něj společnou nálepku vzápětí znamená moci ho bezpečně uklidit. Hotovo, vyřešeno.

Raději ať mě partner vyzve k tichosti, než aby si stěžoval na nedostatek komunikace z mé strany. Zastávám názor, že rychlého snáze zklidníš než pomalého urychlíš.

A jestli se dostanete do fáze, kdy je vám vlastně zatěžko hovořit, kdy ztratíte potřebu komunikovat, nebo se totéž dlouhodobě děje z druhé strany, když je ticho hlavní náplní soužití, je lépe si položit otázku: Stojí mi to za to? Co očekávám, že se stane do budoucna?
To raději jinde a s někým jiným než letité mlčení ze zkušenosti doktora Humhala.

Reklama