Znáte to... začíná to jako velká láska.. bylo mi 19. Kvůli němu jsem se odstěhovala od rodičů, a když jsme asi po půl roce strávených v pronájmech, koupili byt, byla jsem na vrcholu blaha.

Ale tím to vlastně začalo.
Dělal číšníka, takže bylo na denním pořádku, že chodil domů brzy ráno a přiopilý. Jednou jsem si dovolila jít pařit bez něj, a když jsem přišla domů, tak jsme se akorát srazili ve  dveřích. Začal na mě řvát, co si to vůbec dovoluji, a vrazil mi takovou facku, že jsem druhou chytla o zeď.

Jak to bývá.. druhý den se mi omluvil, koupil kytku, zlatý náramek, plyšáka. A tak to šlo dál a dál. Pak už jsem to schytávala  za neumytý nádobí, za skleničku na stole, nebo jen za to, že prostě měl chuť si do něčeho (někoho) praštit. Nebylo ani výjimkou, že mě zmlátil a pak mě zkrvavenou a nahou vyhodil na chodbu, a tam mě klidně nechal třeba i v zimě do rána.

Mlátil  třeba i našeho psa jen za to, že ho vítal, že přišel. Takže výsledek po dvou letech (nechápu, jak jsem to mohla vydržet, ale znáte to, láska je slepá), zlomený nos.. zlomená žebra.. přeražená čelist a nesčetně monoklů, podlitin atd.a celoživotní trauma. Všichni to tušili, ale nikdo mi nepomohl.

Až človíček, od kterého bych to čekala nejméně. Úplně nenápadný kolega, který mě pozval na kafe, a když mě viděl, vrazil k nám domů, sbalil mi nejnutnější věci a psa a už mě v životě zpátky do toho bytu nepustil. Rok jsme spolu chodili, a i když spolu nejsme,  budu mu vděčná celý život.

Vím, že si říkáte, proč jsem neodešla hned po první facce, ale kdo to nezažil.... nepochopí...

Ajiii

 

Milá Ajiii, díky bohu – už je to za tebou. Doufám, že už nikdy nic podobného nezažiješ, a moc ti přeji, abys měla v životě už jen lásku, klid a pochopení ;o)

Posílám pohlazení po tváři i po duši ;o)

 

Reklama