Foto: Archiv Viktorky Hlaváčkové

Jste zvyklá vyrážet na půlroční pěší cesty. Dokážete si vůbec představit odletět na týden k moři a opalovat se?
Představit si to dokážu, ale nelétám. Za prvé se snažím redukovat svoji ekostopu a za druhé se tím pro mě ztrácí jakýkoli prvek dobrodružství. Věděla bych, že můžu kdykoli nasednout do letadla a dostat se domů, když budu chtít. Navíc když cestujete po zemi, vidíte, jak se vyvíjí kultura a krajina, věci vám dávají více smysl. Zároveň si uvědomíte svou maličkost vůči světu. Nelíbí se mi, že letadlová doprava ho tak strašně zmenšila. Všude se dostanete za pár hodin, což lidi svádí k tomu, aby plýtvali zdroji. Když pojedu na 14 dní na Filipíny, nepoznám tamní kulturu ani přírodu. Asi si odpočinu u moře, ale stejně bych si odpočinula i kdekoli jinde. Nemusím proto spotřebovat tak obrovské množství energie.

Kdy a jak se zrodila vaše láska k horám?
Hodně me inspirovaly dobrodružné knížky, začalo to Robinsonem Crusoe v deseti letech. Později mě hodně ovlivnil Miroslav Nevrlý svou slavnou knížkou Karpatské hry. Píše v ní například o tom, že člověk má cestovat nalehko. Že to není žádná radost, když se vláčíte po horách se zavazadlem a jste otrokem svých věcí. Na první samostatnou cestu jsem se vydala v sedmnácti na kole. Chtěla jsem dojet k Baltskému moři, ale po třech dnech mě srazil kamion, takže jsem se vrátila domů. Naštěstí se mi nestalo nic vážného.

Nebáli se rodiče vás po této zkušenosti znovu někam pustit?
Neměli jinou možnost. Mamka už je zvyklá, má drsnou průpravu, protože jsem začala vyrážet v docela raném věku. Máme domluvu, že jí jednou za tři dny prozvoním, a to znamená, že žiju a jsem zdravá. Někdy se stane, že třeba týden nemám signál a když jí pak volám, zjišťuju, že si ani nevšimla, že jsem se neozvala.

Jak vás později napadlo, že začnete sama jen s batohem vyrážet na půlroční cesty?
Kromě dobrodružství a lásky k horám byla jedním z důvodů také potřeba vyčistit si hlavu. Rozhodla jsem se ve dvou vteřinách. Dlouhodobě jsem žila spíš tak, jak jsem si myslela, že se ode mě očekává a ignorovala, co opravdu chci. Tenhle rozpor se postupně prohluboval, až mi konečně došlo, že takhle už to dál nejde.

Je pro vás osamělé cestování určitou formou terapie?
Určitě, ale je potřeba několik měsíců, aby to na člověka opravdu zapůsobilo. Co děláte, když jste sama v horách? Kromě toho, že koukáte kolem sebe, také hodně přemýšlíte. Honí se mi hlavou různé myšlenky, vzpomínky. Omílají se pořád dokola a po nějaké době začne být přemýšlení vlastně hrozná nuda. Je to strašně duševně i fyzicky zdravá věc, která může pomoci například s vyřešením různých traumat z dětství. Když má člověk tolik času nad něčím přemýšlet, jednou ho to přestane bavit. A jakmile ho to přestane bavit, je problém vyřešený. Hlava se tím přestane zabývat.

Jaká byla nejdelší doba, kdy jste nikoho nepotkala?
Žádné statistiky si nedělám, ale asi to bylo kolem tří týdnů. Sice jsem v dálce zahlédla pastevce, ale s nikým jsem nemluvila.

Není po takové době pro člověka už vyčerpávající být pořád jen sám se sebou?
Já si moc nevadím. Ale jednou se mi stalo, že jsem docela dlouho nepotkala člověka a měla jsem hroznou potřebu jakéhokoli mezilidského kontaktu. V jedné malé rumunské vesničce jsem si šla do obchodu koupit jídlo a usmívala jsem se na prodavačku jako blázen, protože to byl první člověk, kterého jsem po dlouhé době viděla a chtěla jsem, aby mi úsměv oplatila. Myslím, že ji to spíš děsilo. Potom už se mi to ale nikdy nestalo.


Foto: Fagaraš, Rumunsko (Archiv Viktorky Hlaváčkové)

Našla jste si během cest přátele?
Sólo cestování je poměrně jednoduché v navazování kontaktů. Jamile jdete v páru nebo ve skupině, lidé se s vámi tolik nebaví. Kamarády, se kterými komunikuju, jsem si našla a občas si napíšeme, jak se máme. Například na Ukrajině uprostřed lesa jsem potkala jednoho chlapíka. Moc jsme si sice nerozuměli, protože neuměl anglicky a já v té době neuměla rusky, ale zjistili jsme, že máme společnou cestu. Domluvili jsme se, že chceme cestovat každý sám, takže společně strávíme jen jeden den. Nakonec jsme se spřátelili a chodili spolu po horách sedmnáct dní.

Dovolila byste vůbec někomu, aby šel celou dobu s vámi?
Občas za mnou kamarádi jezdí a chvíli se mnou pobudou, ale když se cestuje ve dvou, není to takové dobrodružství. Příběhy většinou začnou v momentě, kdy kamarádi odjedou.

Samotná dívka v horách. Bála jste se někdy?
Jednou jsem například spala na skládce pneumatik. Bylo to v Turecku, v krajině, kde se nikde nedalo schovat, takže jsem si zalezla do obrovských pneumatik od traktorů. Jenže za chvíli přijeli dva chlápci, zastavili asi dvacet metrů ode mě a začali si jen tak pro zábavu střílet z brokovnice. Stříleli asi dvě hodiny. To jsem se hodně bála. Nebo když mě v Ázerbajdžánu chytili pohraničníci kvůli tomu, že jsem se prý bez dovolení pohybovala v pohraniční zóně. Řekli mi, že půjdu do vězení. Asi hodinu a půl mě vyslýchali osmnáctiletí vojáci s kalašnikovem. Nakonec se výslech proměnil v přátelskou debatu. Ukázalo se, že jsou rádi, že si můžou s někým popovídat, vrátili mi pas a řekli, ať uteču a nikomu o tom neříkám. No a jednou mě taky okradli, ale to jsem nebyla sama.

Co vám vzali, když cestujete nalehko?
Stalo se to v Rumunsku pod Fagarašem, na takovém plácku, kde jsme tábořili s kamarády, kteří se za mnou přijeli podívat. Zloděj měl to místo vytipované. Kdybych byla sama, našla bych si na přespání nějaké skryté místo, ale ve skupině se člověk cítí bezpečněji. Přišla jsem o fototechniku a paměťové karty s materiály, které jsem cestou natočila.


Foto: Banát, Rumunsko (Archiv Viktorky Hlaváčkové)

To musel být hrozný pocit.
Týden v kuse jsem brečela. Lidem, které jsem potkávala, a kteří mě nějak pohostili nebo mě nechali přespat, jsem slíbila, že pošlu společné fotky a videa. Přišla jsem o něco, co jsem jim mohla dát na oplátku. 

Máte přehled o počtu kilometrů, které máte v nohách?
Nemám a nezajímá mě to. Vyhradím si třeba půl roku a je pro mě důležité, abych ho strávila co nejvalitnějším způsobem. Počítání kilometrů podle mě člověka svádí k tomu, aby se pokoušel o rekordy a sebepřekonával se. Tím se dobrovolně okrádá o zážitky, protože má pocit, že se nemůže zastavit s lidmi, které potká, protože musí našlapat ještě dvacet kilometrů.

Takže nerada něco plánujete. Stanovujete si alespoň cíl cesty?
Vím, kde přibližně začnu a kde chci přibližně skončit, ale dopředu nevím, kudy půjdu. Rozvrhu si to vždycky tak dva dny předem, ale může se to podle situace změnit.

Co pro vás znamená lowcostové cestování?
Když jsem vyrazila poprvé pěšky přes Karpatský oblouk, vyhradila jsem si na den rozpočet jedno euro. Bohužel se mi cestou rozpadly boty, takže jsem si musela koupit nové, a tím se můj záměr pokazil. Ale kdybych mezi náklady počítala jen stravu a ubytování, tak jsem to euro denně přesáhla jen o pár centů. Většinou spím pod širákem, u někoho, kdo mě pohostí nebo jsem dobrovolničila za stravu a ubytování. Lowcostové cestování pro mě znamená nehnat to za únosnou mez a nežebrat někde na ulici.


Foto: Přístřešek, který Viktorce na cestách nahrazuje domov (Archiv Viktorky Hlaváčkové)

Jak jste přišla zrovna na jedno euro?
Když jsem skončila v práci a ve škole, měla jsem půl roku na to, abych si vydělala na půlroční cestu. Hodně jsem investovala do vybavení, aby dost vydrželo a bylo ultralehké. Jedno euro vyšlo z toho, že mi na samotné cestování zbylo deset tisíc korun.

Snažíte se cestovat co nejvíce nalehko. Ale co kdybyste si mohla vzít jen tři věci? Které by to byly?
Určitě moje pončo. Je to vlastně taková pláštěnka, ze které se dá postavit i přístřešek. Váží jen 184 gramů a nahrazuje mi domov. Vybudovala jsem si k němu silný vztah. Na Kavkazu se mi stalo, že když jsem byla pod přístřeškem, cítila jsem se tam doma. Potom bych si vzala spacák a oblečení.

Co peníze?
Co s nimi v horách?

Je něco, co vám na cestách opravdu chybí?
Často je to jídlo. Stává se mi, že si nakoupím zásoby na týden, a po čtyřech dnech mi zbydou jen ovesné vločky. Člověk na několikaměsíčním treku mívá až třikrát větší spotřebu kalorií než normálně. I když trocha hladovění nikoho nezabije. Naopak, mám pocit, že je to zdravé. I když je pravda, že spousta se toho dá najít v přírodě. Stalo se mi, že jsem dva dny jedla jen houby a neměla jsem sůl. To byl vážně hnus.

Dá se říct, že vás cestování naučilo vážit si obyčejných věc!
Hodně si uvědomuju, že hodnota věcí se odvíjí i od toho, kde zrovna jsou. Kdybyste mi teď dala čokoládu, někam ji zastrčím, ale kdybyste mi ji dala po dvou dnech hladu, zbláznila bych se radostí. Na cestě mi taky udělá hroznou radost, když přijdu někam, kde si můžu vyprat oblečení v pračce. To je vždycky slavnostní zážitek.

Máte za sebou tři velké cesty. Plánujete už tu čtvrtou?
Chystám se někam vyrazit za rok v dubnu. Rok 2019 jsem si vyhradila na to, abych zpracovala všechny své materiály. Mám natočené dva filmy, pracuju na seriálu o ultralehkém vybavení na treky a začínám psát knížku.

Nebudou vás svrbět nohy po takové době na jednom místě?
Už mě svrbí, proto jsem si vymyslela, že budu podnikat alespoň taková mikrodobrodružství. Mám v plánu kurz paraglidingu, chtěla bych absolvovat kurz přežití a láká mě splout řeku na nafukovacím lehátku.

O Viktorce Hlaváčkové

  • Narodila se v roce 1989 v Ústí nad Orlicí.
  • Studovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
  • Zatím absolvovala tři velké cesty.
  • Poprvé šla ze Zlína do Banátu přes Karpatský oblouk (květen a listopad 2015).
  • Při druhé cestě došla z Banátu do Istanbulu (červen až prosinec 2016).
  • Potřetí se vydala od Černého moře ke Kaspickému (červen až prosinec 2017).

Přečtěte si také další rozhovory:

Reklama