Dobrý den, myslím si, že to záleží velmi na rodičích. Já sama jsem v podstatě byla nezvladatelné dítě. Jsem jedináček a od mala jsem doma slyšela sprostá slova. Ale abych to uvedla na pravou míru, zlá a sprostá jsem byla pouze doma na rodiče. Jinde si mě nemohli vynachválit. Taťka mě odmala dost řezal, takže i to se odrazilo v mém chování. Velmi zřídka mě za něco pochválil nebo v něčem podporoval, vždy řekl, že jsem mohla udělat ještě tohle a že by tohle šlo ještě líp. Naštěstí mě ale chválily mamka s babičkou, i když to nestačilo na to, abych byla sebevědomější. Chování otce mělo asi největší vliv na moje chování. Proto chci všem vzkázat, že vše záleží na rodičích na jejich výchově a že mlácením potomků se nic nevyřeší. Mnohem lepší a účinější podle mě je podrobný rozhovor s nimi, o jejich problémech, starostech i radostech. Tak jak se chováme my ke svým dětem, budou se oni chovat za pár let také.
S pozdravem Ibišek
Milá Ibišek,
teoreticky vám dá zapravdu asi každá z nás, ale prakticky?
Vzpomínám si na dětství, jak jsem trpěla, když měl taťka kázání.Tak jsme se sourozenci nazývali rozhovory, rozbory a rozpitvávání nějakého našeho prohřešku.A svorně jsme se shodli na tom, že bychom někdy raději dostali těch pár facek.
Nový komentář
Komentáře
Pro každého platí něco jiného. Tohle je asi velice individuální věc. Každý z nás je originál a na každého z nás se musí jinak. No a na rodičích je, aby poznali, co jejich dítě potřebuje, někdy to může být o domluvě, někdy je potřeba i pár na zadek.
no a jak povedete dialog u malého dítěte?
jsem taky pro domluvu ale když to trvá dýl jak 5 minut a furt není vidno konce nevidím problém jednu přes zadek dát
popř přes ruku.
taky jsem proti mlácení
nemlátit, spíš domluvit, ale občas nějaká výchovná ...
souhhlasim s Danou
Dano, povídat si s dítětem (jak píše Ibišek) a dělat mu kázání přece není totéž... Mezi monologem a dialogem je snad rozdíl, ne?
Mlátit raději nee
Barracuda (13): Přesně tak to u nás bylo taky
. A protože dosud zatím sdílím s rodiči jednu domácnost, tak když se zdržím u drahého na noc nebo po fotbálku zajdem s kamarády na 
, dám vědět. Nic špatného v tom nevidím a rodiče ví, že se na mě můžou spolehnout a když nedám vědět, ví, že se asi něco děje.
ale řezat někoho odmala, jak píše Ibišek, s tím nesouhlasím
své dítě jsem jen párkrát mírně plácla po zadečku
někdy rána na zadek neuškodí
Někdo se řídí heslem - škoda rány, která padne vedle,že? Ale stát někdy jako tvrdý Y a slyšet hodiny kázání, jak jsem špatná, zlá a zlobivá?
moje kamarádka nikdy nezažila tělesné tresty, její rodiče právě vždy vedly dlouhé kázání. Ona sama říkala, kdyby mi raději dal facku,
já raději dlouhé kázání a rozebírání
no nevim co je špatného na výchovnym pohlavku, kolikrát vydá za spoustu slov, ale stále platí pravidlo, že nic se nemá přehánět a všeho škodí, domluva je vždy lepší, ale dát dítěti na zadek je taky docela účinný
já jsem nikdy co si pamatuji uhozena nebyla, u nás doma platila domluva a já opravdu neměla potřebu rušit ji. Měla jsem k rodičům respekt, což se o dnešní mládeži ( ne ovšech) rozhodně říci nedá...
karymary:mluvím za sebe
Svoji poslední facku jsem dostala v 18, ale právem, protože jsem přišla domů až ráno a nikdo nevěděl, co se mnou je...
Mě naši dali radši zaracha než aby mě mlátili, ale někdy ta facka přijít musí
nic se nesmí přehánět ANI TĚLESNÝ TRESTY
Ehm, když mi dítko hodlá ve vzteku za každou cenu skočit pod tramvaj, protože tam má prostě namířeno, tak mu to fakt nehodlám vysvětlovat. Ale to jsou vyjímky, kdy jde o zdraví, nebo i o život. Jinak souhlasím s tím, že stručné vysvětlení (i opakované) je lepší. Ale občas ta ruka vylítne sama. Nicméně to končí tím jedním "úletem". Nikdy bych děco cíleně nezřezala, nebo bych si nedokázala jít pro vařeku. To už je fakt týrání.