Je to neuvěřitelné, ale téměř shodnou přezdívku má můj patnáctiletý syn. Od jeho čtyř let se mu doma říká Mistr katastrofa. Za všech okolností a vždycky vidí dopředu ty nejhorší možnosti, které se mohou stát. V televizi sleduje všemožné katastrofy a dumá, zda by se nemohly uskutečnit u nás v Polabí. Záplavy, hurikány, požáry, tornáda – to je jeho.

     Jedna za všechny. Každý rok pravidelně na Václava jezdíme na celodenní „Lov na houby“. Vyrážíme ráno v 6.00 hod vybaveni jídlem, pitím a všemi potřebami pro pět lidí na celý den. Už dva dny předem slyším, že určitě zapomeneme, to či ono, že určitě bude pršet nebo se ztratíme. Předesílám, že jednou jsme se s ním a mojí kamarádkou Martou opravdu zamotali v lese, ale i když jsme z lesa vyšli o 6 kilometrů jinde, okamžitě se mi povedlo stopnout starousedlíka s „trabošem“ a u našeho autíčka jsme byli dřive než manžel s dcerami. Do toho lesa už jezdíme přes dvacet let, a i když jsou to lesy táhnoucí se mnoho kilometrů okolo Želivky, dá se říct, že zabloudit  n e m ů ž e m e!!!!

    Vystoupili jsme z auta, přidělila jsem každému dopolední svačinu a ponořili se do lesa. Po prvních krocích každý provedl rituál, vymyšlený v době, kdy děti byly malé, a snažili jsme se je kromě sbírání i zabavit. Postavili jsme se čelem do hlubokého lesa a pronesli: „Houbičky, houbičky, vystrkujte hlavičky, já jsem váš táta a máma.“ Potom byl rozchod – dcery s tatínkem, syn s maminkou. Po 2 hodinách už jsme měli košíčky skoro plné a já jsem obrátila směrem k silnici. Syn zvedl oči od mechu a pronesl tragickým hlasem: “Ztratili jsme se!“  Snažila jsem se ho přesvědčit, že přesně vím, kde jsme, ukázala jsem směr, ale marně. Nedaleko šel nějaký postarší houbař a mladej k němu vyrazil se slovy, že jsme se ztratili a kudy k silnici. Pán ukázal stejným směrem jako já a syn zamyšleně potřásal hlavou. Vyrazili jsme určeným směrem, ale synek šel s pochybovačným výrazem. Cestou si to ověřoval ještě u asi pěti dalších houbařů, ale stále něco vyprávěl o lidech, co zabloudili a dodnes je nenašli, o divočácích, nakažených liškách, úchylech hojně se vyskytujících na opuštěných místech, div že to neskončilo citováním perníkové chaloupky. Skončilo to mým zařváním o průvodci, mapě, kompasu, buzole a tělesném trestu, vykonaném na místě.

     Z lesa jsme se vynořili pět metrů od našeho zaparkovaného auta a s jeho udiveným výrazem. Svým sestrám vyložil, že jsme zabloudili a jak velkou zásluhu měl na našem znovunalezení. Ony ho dobře znají, tak si vše vyložily správně. S vážnými tvářičkami přikyvovaly, ale oči prozrazovaly, co si o té naší „tragédii“ myslí.

     Další rok mobilem „udržoval spojení“, a tak se katastrofa jeho zásluhou nekonala, ale nevím, letos zase jedeme……

Vikina007

 

Moje milá Vikino, ty nikdy nezklameš. Moc děkuji za Tvůj příspěvek... šikovný hošík. :o)))

Dnes se bavíme na téma - čím nám kdo jde na nervy a čím zase jdeme na nervy my ostatním. Zkrátka - děláme si tak trochu legraci ze všech a především sami ze sebe... Pište, náš redakční e-mail je tu jen a jen pro Vás.

redakce@zena-in.cz

Těším se

Reklama