Foto: Shutterstock
„S narozením druhého dítěte přešlo na manžela přirozeně víc povinností. Nejenže se musí více starat o starší dceru, ale také potřebuji víc pomoc v domácnosti, s odvozy dcery do školy apod. Ne, že by předtím nic nedělal, ale to, že nemá tolik času na své zájmy a přátele, se velmi negativně podepisuje na jeho psychice,“ vypráví Šárka.
Ta by ale přeci jen čekala, že manžel bude v šestinedělí podporovat ji, a ne ona jeho. Její muž totiž propadá depresivní stavům. Pořád mluví o tom, že je většinu času zavřený doma a těžce nesl třeba to, když ho manželka poprosila, aby dva týdny po porodu nejezdil na prodloužený víkend s partou přátel.
„Je mi líto, že na tom není moc dobře, ale nemůžu se ubránit pocitu, že zrovna teď prostě nemá právo se hroutit. Já zažívám hormonální horskou dráhu, sžívám se s miminkem a prostě bych neměla být ta, která drží rodinu pohromadě a které se manžel chodí každou chvíli vyplakat na rameno. Jsem to já, kdo teď nikam moc nemůže, zatímco manžel má minimálně jednou týdně nějaký sport a taky pivo s kamarády. To mu ale přijde málo. A návštěvu psychologa odmítá,“ popisuje Šárka.
Ta má ze sebe na jednu strany špatný pocit, protože ji manželovo fňukání obtěžuje a je jí protivné, ale když si ho brala, slíbila mu v dobrém i ve zlém. Nemůže si pomoc a chtěla by, aby byl teď prostě víc chlap a aby si i ona mohla postěžovat, že toho má některé dny všeho plné zuby.
K příběhu se vyjádřila transformační koučka Mgr. Žaneta Matuška Pavlů:
Věřím, že s příběhem Šárky, který je velmi lidský, se ztotožní mnoho žen, ale zároveň se to dotýká i tématu, o kterém se příliš nemluví a to je psychická nepohoda mužů po narození dítěte. Když se narodí dítě, proměňuje to celý systém rodiny. A i když to vypadá, že těžší úkol má žena - fyzicky, hormonálně, emočně, tak ve skutečnosti oba procházejí zásadní vnitřní proměnou identity.
Vnímám, že to, co popisuje Šárka, je ukázkou nenaplněných potřeb a s tím související partnerskou komunikací a neuzdravených vnitřních zranění z dětství, které nevědomě ovlivňují chování v dospělosti. Není to chyba ani Šárky, ani jejího muže, protože jak vědomě komunikovat a říkat si o své potřeby nás nikdo neučil. Na obou stranách jsou očekávání a s nimi spojená frustrace.
Žena v šestinedělí bývá mimořádně citlivá, zranitelná, potřebuje pocit bezpečí, pochopení a klid. Muž však v tu samou chvíli může zažívat ztrátu pozornosti, přetížení odpovědností, tlak na výkon i vlastní nejistotu, zda ještě „má své místo.” Pokud sám neví, jak pracovat se svými emocemi, může sklouznout k úzkostem nebo depresivním stavům.
Nejde o slabost, jen neví, jak zůstat v kontaktu se svými emocemi. Mnoho mužů bylo vychováváno v prostředí, kde nebylo bezpečné cítit, projevit zranitelnost nebo o ní mluvit. Když přijdou náročné emoce, projeví se buď únikem - do práce, sportu, alkoholu, k hrám, přátelům, ale bohužel i milenkám nebo kolapsem. Pro ženu, která právě porodila, to ale může být devastující. Potřebuje držet sebe, děti, domácnost – a teď i jeho. A cítí, že už nemá kapacitu.
Tady je důležité říct, že Šárka má právo cítit únavu, odpor, přetížení i bezmoc a nebýt tou silnější. Zároveň její muž také prožívá bolest a ztrátu jistoty. I jeho pocity je třeba uznat. Zbytečně si mezi sebou staví zeď a ta pozvánka pro ně je, otevřít se jeden druhému ve vší zranitelnosti a v první řadě uznat navzájem své pocity. Oba potřebují být viděni. Uznat, že oba mají krizi a že krize není selhání, ale pozvánka k růstu. Umožňuje vyjít z automatických vzorců, které si oba nesou z dětství a podívat se, co skutečně potřebují.
Manželství Šárky se nachází v bodě, ze kterého může vzniknout mnohem kvalitnější vztah. Problém zachytila v začátku a má ochotu to řešit. Žena má větší moc než si uvědomuje. Dokáže svojí energií a tím, jak o svém muži smýšlí, vytvořit atmosféru, ve které se muž bude cítit viděn, respektován a znovu tak bude mít šanci být tím mužem, kterého si ona přeje. Koluje mýtus, že na vztahu musí pracovat oba, je to samozřejmě lepší, ale není to nutné. Když se začne měnit jeden, druhý to často brzy začne zrcadlit.
Doporučuju Šárce mluvit ze svých pocitů, ne obvinění. Místo „ty mě nepodporuješ“ zkuste „cítím se v tom sama a potřebuji víc klidu“. Takto otevřená komunikace může zázračně změnit dynamiku a otevře prostor pro hlubší intimitu.
Zvu Šárku k prozkoumání toho, co v ní určité akce a reakce manžela spouští za pocity a emoce. Jaké myšlenky se k tomu přidávají. Kdy v minulosti se cítila podobně opuštěná nebo přetížená. Když porozumí svým reakcím, může je začít měnit skrz soucit, přijetí a dojít tak k velké úlevě. Velmi doporučuji i práci s vnitřním dítětem - což je aspekt nás, který v sobě drží jak nenaplněné potřeby, tak i touhy, radost a kreativitu.
Tento příběh ukazuje, že po narození dítěte nezačíná jen nová kapitola života, ale i nový proces poznávání sebe – kdo jsme jako partneři, rodiče i jednotlivci.
Když se k sobě dokážeme přiblížit s empatií místo očekávání, vzniká prostor pro skutečnou intimitu a zdravý vztah.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Co je za problém, říct si, co kdo potřebuje, chce a co musí být uděláno bez diskuze v souvislosti s dětmi a chodem domácnosti? Manželství je mj. o tom, že vnímáme toho druhého a když je na dně, pomůžeme mu se zvednout a nadechnout. Za mě jsou v tomto víc podporující a vnímající muži. Ženy s tím často mívají problém, protože mají pocit, že už tak dělají dost a ten druhý na to nemá právo. Pokud by si to Šárka bez mrknutí oka se svým manželem vyměnila a neřekla ani ň, ok. Ale obávám se, že by plakala na všechny strany, jak je to nefér, že ona musí dělat všechno a on se jen "válí" doma s děckem.
Pod to, co tu zaznělo od Rikiny, se řada nás starších podepíše. Mnohé jsme to měly podobně. Navíc se tehdy praly denně plínky, ovocné přesnídávky věčně nebyly k dostání a hotové příkrmy neexistovaly. A kdybychom byly před rodiči jen píply, dostalo by se nám jediné odpovědi. Jen se holka pěkně starej. Na dovolenou při mateřské, rodičovské, nebyly ani prachy, ani pomyšlení. Vyžívalo se tehdy s finančním minimem, bez telefonu, internetu, v televizi jen první a druhý program. Dneska jsou výhody, o jakých se nám před revolucí ani nezdálo. Vše se dělá pro podporu mateřství, a přesto dětí ubývá. Budoucí maminky nemají kam pospíchat, mají mnohem větší možnosti, než jsme měly kdysi my. Člověk by jim málem záviděl. V porodnicích mají muže u sebe a studené bufety k dispozici. My neměly ani možnost návštěv a o stravě se nebudu rozepisovat. Jednou jsme si na pokoji dovolily zeptat se na možnost jiného nápoje, než hrnek mléka k svačině a věčně hořký nemocniční čaj. Bylo nám doporučeno, že z kohoutku teče voda. A dnešní mladé maminky, když už se tedy rozhodnou pro založení rodiny, mají na své muže své požadavky. My mohly akorát držet pusu. To bylo tak naše jediné právo. Nic jiného nám nezbývalo. Na jednu stranu, zaplaťpánbůh za každý pokrok.
Kolik manželovi je?
No, já bych tedy na plačku, co fňuká, že nemůže obden za kámoši, asi taky zírala, a v šestinedělí po něm asi sem tam hodila vidle nebo podobný ostrý nástroj :D. To není projevování pocitů, to je sebelítost a nedospělost. Jsem dva týdny po porodu, zlatíčko, já ležím a kojím a ty děláš ostatní. Upřímně, ne, že bych po každém porodu nebyla v půlce šestinedělí schopná dělat cokoliv, většinou, kromě jednoho císaře, jsem byla velmi rychle ve své obvyklé energii, já jsem prostě nechtěla. Kdy jindy mít pár týdnů pro sebe, když ne po narození nového človíčka. :)) Ale to si musí žena vybrat jako partnera MUŽE a ne duševního puberťáčka.
To je už takový světa běh. Mnohé ženy si stěžují, jak muž není dostatečně empatický, citlivý, nedává najevo své city a prožitky, nýbrž je chladný, praktický a věci řeší, ne prožívá. A když potom nějaký muž všechno tohle projeví a dá průchod svým pocitům, tak není dost chlap a je to zase špatně.
Smutný příběh.
Já to mám trochu jinak...co se mi narodila holčička , tak mi partner pomáha se synem, domácnosti a vařením. Když jsem porodila tak si udělal měsíc volna aby mi byl k dispozici a já měla více času a klidu na miminko. Teď i když pracuje mi neustále pomáha a je semnou každou volnou chvilku. Jsem za jeho pomoc ráda, ale je se mnou teď tak často, že bych ocenila aby aspoň na víkend vypadnul za kamarády
.... nevadí mi jeho pomoc ani přítomnost, ale já vím že bych to všechno zvládla bez pomoci....
To si Šárka moc dobře nevybrala. Vůbec nepochopím, jak si může chlap naplánovat víkend s přáteli když má doma novorozence, malou školačku a manželku. Nebo že ho obtěžuje odvézt - odvést dceru do školy. Asi u první holčičky fungovala Šárka sama, že nevěděl co bude, až budou mít druhé. To ho nechtěl? Neumí omezit ty kámoše? Je jak puberťák, ne otec dvou dětí. Já bych ho teda nelitovala, že chudáčka obtěžuje vlastní rodina a fňukat by musel v koupelně, na záchodě nebo někde v soukromí, jinak by riskoval ránu znečištěnou plenkou do hlavy, sobec.
Někdo řekl a napsal, že tíhu světa na svých bedrech nenese Atlas, ale ženská. Před chvílí jsem četla, že: žena vydrží všechno, naučí se opravovat elektřinu, auto, vymalovat byt - stačí jí k tomu jen blbě se vdát.