Foto: Iveta Fabešová
Michale, vy jste specialista na vlasy, takže je mi jasné, že Iveta Fabešová, která tu dnes představuje svoje dobroty je vaše klientka. Platí vám v naturáliích?
Ne, vůbec žádné naturálie mezi námi nejsou. Jsme regulérní klienti, kteří si navzájem platí, a to je podle mě to nejlepší. Tvrdím, že je to velmi dobrý základ každého vztahu. Když si navzájem platíte, oba se cítíte komfortně a přesně tak by to mělo být. Já sem ale chodím hlavně na snídaně. Chodím i do Werichovy vily, protože ji mám moc rád a vždycky tam rád posedím. Miluji snídaně a miluji buchtičky se šodó, které jsou moje největší guilty pleasure. Když sem přijdu, vždycky se na ně těším. A teď jsem byl navíc hrozně zvědavý, co bude nového. Doufám, že si vyberu některý z těch třinácti dezertů a že jeden z nich bude úplně ten pravý právě pro mě. Dostali jsme se k sobě vlastně přes klientelu, ale známe se i z různých akcí a měli jsme možnost se trochu poznat.
Takže buchtičky se šodó a snídaně vám tady nezměnily?
Ne, ne, ne, doufám, že ne. A doufám, že buchtičky se šodó nikdy nezmění. Protože tady dostanete přesně takové ty křehké, čerstvě upečené. Jsou to malé detaily, ale právě ty rozhodují. A to šodó… já se o tom úplně rozplývám, protože je to opravdu moje guilty pleasure. Cítíte v něm pravou vanilku, tu vůni i chuť, a to je úplně nejlepší. Takže buchtičky se šodó jsou pro mě naprosto geniální.
Kromě buchtiček se šodó, na čem si Michal Zapoměl ještě nejvíc ujíždí?
Celkově si ujíždím na dobrém jídle, na dobrém životním stylu, na cvičení a na tom, že si život umím užít. Podle mě má být všechno v rovnováze. Nejsem člověk, který by se trápil a neustále se omezoval. Pro mě je důležité najít vyváženost a jednou za čas si dopřát něco opravdu dobrého a sladkého, aniž by člověk měl výčitky. Víte, co je největší tukotvůrce a největší problém v našem životě? Výčitky. Když si něco dáte a už během toho máte špatný pocit, nedopřejete si to s radostí. Tělo si ten stres pamatuje. A to je podle mě chyba. Já tvrdím: užívejte si. Klidně si pak běžte zacvičit, něco si odřekněte, ale nezapomeňte se mít rádi. Život je opravdu příliš krátký na to, abychom se trápili. A sladké k životu patří, je to jeho součást.
Máte tedy větší slabost pro sladké, nebo podlehnete i některým slaným neřestem?
Já mám opravdu slabost pro sladké. Jsem Býk, jsem požitkář. Ale neberu to jako slabost, spíš jako velké privilegium. Nemám v životě pocit, že by mě to nějak omezovalo. Raději si půjdu zacvičit, budu si dopřávat a budu mít všechno hezky vyvážené. A to je mimochodem rada i pro ženy, protože mám spoustu klientek, se kterými o tom mluvím. Často se mě ptají: ‚Co z vás tak září?‘ A já odpovídám: ‚Protože si užívám život, miluji ho a dopřávám si.‘
Nemyslím tím obžerství ani extrémy, protože extrém je vždycky špatně. Ale když si doma jednou týdně udělám pudink s piškoty a šlehačkou, tak se na něj celý týden těším. A pak si v sobotu můžu v klidu zajít na snídani a po slaném si dát ještě něco sladkého, protože já vždycky říkám, že sladká tečka na závěr prostě musí být. A protože částečně žiji ve Španělsku, je to tam úplně běžné. Dáte si něco slaného a potom musí přijít postre, tedy dezert. Dají si ho všichni, i kdybyste byla největší dietářka na světě, protože si to zkrátka užívají. A možná právě proto jsou tam lidé usměvavější a šťastnější. Já bych si přál víc úsměvů v lidských životech. Aby lidé chodili do kaváren, cukráren a restaurací, aby si užívali život a podporovali tenhle svět. To je to nejlepší, co mohou udělat. Spoustu věcí si dnes můžete koupit online, ale vyjděte mezi lidi, podejte si ruce, obejměte se. To je jediné, co vám v životě opravdu zůstane. A vydrží to mnohem déle než všechny věci na Instagramu. Instafame není žádná sláva. Dnes je opravdová sláva vidět se osobně. Potkávat se s lidmi, to je pro mě to nejdůležitější.
Zmínil jste, že se vám klienti často svěřují. Kadeřník bývá tak trochu psycholog. Nezatěžují vás někdy všechny ty zpovědi?
Ne, vůbec ne. Beru to jako součást svého povolání. A povolání je od slova být povolán. Studoval jsem teologickou fakultu, dokonce jsem si chvíli myslel, že bych mohl být knězem. Ale během studia jsem si uvědomil, že moje cesta vede jinam. Nakonec jsem vystudoval kadeřnictví a jsem za to nesmírně rád, protože ve své profesi vlastně můžu dělat velmi podobnou práci. Mám velmi silný smysl pro profesní tajemství. Jsem tak trochu zpovědník. Nikdy bych nepoužil nic z toho, co mi moje klientky řeknou. A ony se mi svěřují opravdu se vším. Zažil jsem s nimi neuvěřitelné věci. Třeba s Naďou Urbánkovou jsme vedli nesmírně osobní a blízké rozhovory. Seděli jsme spolu v koupelně, když jsem jí poprvé holil hlavu kvůli jejím zdravotním problémům. Strašně jsme se u toho nasmáli, naplakali a všechno, co mi tehdy řekla, ve mně zůstane navždy. Nikdy bych to nepoužil jako senzaci, nikdy bych o tom nemluvil veřejně a nikdy bych se tím nezviditelňoval. Protože to je výraz obrovské důvěry. A o tom přátelství je. Co se řekne v kadeřnickém křesle, tam také zůstane.
Říkal jste, že jste Býk. To znamená, že příští měsíc budete mít narozeniny. Jak je budete slavit?
Na letošní narozeniny se tolik netěším, ale o to víc se těším na příští rok, protože budu slavit padesátiny. A já se na to nesmírně těším. Tu padesátku budu slavit ve Španělsku, kde už deset let částečně žiji. Pozvu tam všechny své blízké a budeme sedět u jednoho dlouhého stolu pod stromem. A to je přesně to, co si nejvíc přeji. Mám rád oslavy. A víte proč? Přesně kvůli tomu, o čem jsem mluvil před chvílí. Setkávat se, vidět se, obejmout se, být spolu. To je strašně důležité, protože s těmi lidmi cítíte mnohem větší blízkost. Nechci dostávat jen zprávy a lajky. Chci se s lidmi potkávat.
Takže vaším největším bohatstvím jsou přátelé?
Ano. Jsou to lidé, sdílení a blízkost. Největší smutek a největší peklo je pro mě samota a prázdnota. A právě tomu se snažím čelit tím nejdůležitějším, co v životě máme, lidskou blízkostí, sdílením, přáteli a rodinou. To všechno často bereme jako samozřejmost, ale svým životním stylem to mnohdy sami popíráme. Já se ale snažím tak opravdu žít. Nechci o tom jen mluvit.
A když překročíte ten pomyslný milník, máte nějakou představu o druhé polovině života?
Určitě. A děkuji, že jste řekla druhé polovině, protože já mám minimálně do osmaosmdesáti plán, že tu budu. A když to bude do sta, vůbec se nebudu zlobit. Ale hlavně ve zdraví. Ve zdraví těla i ducha. To je pro mě to nejdůležitější. Chci se starat o sebe, o svoje tělo i svou duši, abych co nejdéle vydržel.
Když mi bude sloužit tělo a mysl, budu moci jednou v klidu odejít. Třeba po obědě usnu v křesle a už se neprobudím. To by pro mě byla ta nejmilosrdnější smrt. Odejdete v plné síle, ne utrápený a bez zdraví. Přeji si vlastně úplně obyčejné a základní věci. A na tom budu pracovat. Budu se snažit dávat svému tělu to, co potřebuje. A ano, budu mu dávat i něco sladkého, protože to k životu patří. Je důležité přistupovat k životu zodpovědně, ale zároveň nikdy nezapomínat opravdu žít.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář
Komentáře
Děkuji za rozhovor s panem Michalem, pro mě jeho odpovědi pohladily duši.