Tuhle historku jsem si pro vás schovávala rok. Na známém období nazvaném podle kněze Valentýna, období, které přeje lásce, je možná opravdu něco pravdy. Muže, kterého jsem si přála, jsem potkala těsně před Valentýnem…

Asi by bylo nespravedlivé, kdybych vás jen zásobovala recepty na štěstí, výklady a horoskopy a sama sebe obklopila mlhou. 

Ne vždycky musí být člověk nesvéprávný, když se vrhá do vztahu, který záhy ztroskotá. Jsou i takové chvíle, kdy ve štěstí věří oba a vývoj pak jednoho pěkně nasměruje úplně jinam.

Poprvé jsem trefila, ale ne nadlouho

Boxer a hráč ruggby.
On 190 cm a 130 kg.
Já 159 cm a 42 kg.
V pase byl úzký a ramena měl přes celá záda. Přišel v maskáčích a kanadách. Měl opušťák. Všichni ho znali, jen já ne. Byla jsem v partě nová. Bylo mi necelých dvacet.

„Ahoj bandasko,“ zvolali radostně a hrnuli se k němu. Zůstala jsem sedět, aby si snad nemyslel, že se mnou nějak praštil o zem.
Popravdě, kdybych se nestyděla, už bych tam ležela jako prkno.
Přivítal se s nimi, a pak si mě teprve všiml. Nedivím se, moje postava splývala s odloženým baťohem. Navíc jsem tak hloupě civěla jeho směrem, že bylo dobře, že mě přehlédl.

„Nazdar píďalko, nemáš bejt už dávno doma? Večerníček už je pryč,“  pravil a usmál se. „Já jsem Pavel.“  Stiskl mi ruku. Byla jsem ráda, že nemá problém s citlivostí a já nemám tou chvílí trojitou frakturu zápěstí.
„Míša,“  řekla jsem to nahlas, aby to tam nahoru došlo.

Byl úchvatný a nosil mě v náručí. Když jsem otěhotněla s Pavlínou, těšil se a vzali jsme se. Pohádka. Při prvním pohledu na miminko ta hromada svalů plakala.
Záhy vyhodnotil, že přestane nadobro se všemi sporty a bude se věnovat rodině. Nechtěla jsem. Byla jsem na něho hrdá. Nedal si říct a neustál to. Čtyři roky jsem čekala, jestli přestane pít a rozbíjet všechno kolem sebe. Marně. Ani po narození Míši nepřestal. Bylo po pohádce. Odcházela jsem v noci, jen se dvěma dětmi, mixérem a kočárkem. A to jsem fakt brečela. Přestože během několika minut uměl doslova srovnat byt se zemí, nikdy neuhodil mě ani holky. Dodnes pije.

Podruhé jsem netrefila

„Potřebuješ muže, který se o tebe postará,“ hučela moje máma. S jedním mě seznámila. Byl zajištěný, počítačový specialista. Dnes mám pocit, že fakt, že jsem si ho vzala, musel být způsobený absolutním výpadkem mého mozku, patrně následkem nevyrovnání se s odchodem od bandasky, kterého jsem milovala.
Jinak bych přece poznala, že muž, kterého si beru, má v hlavě integrované obvody a o dětech ví jen tolik, že existují. A to ještě okrajově. Prakticky jej tito svéhlaví tvorové rozčilovali, neplnili jeho požadavky, věty bylo nutno opakovat a vůbec dělali vždycky něco jiného, než si přál. Deletovat či přeinstalovat nešli.
Jeho averze vůči holkám a jejich vzájemný vztah došel tak daleko, že z něho měly panickou hrůzu. Nebil je, ubližoval jim psychicky.
V naději, že s příchodem vlastního potomka pochopí podstatu dítěte alespoň náznakem, jsem si nechala Alici. Nepochopil nic.
Stal se necitlivým a zlým.
Když mi prohodil březí kočku zavřeným oknem ven, uhodila jsem ho násadou od luxu. Kdybych měla v ruce sekeru, psala bych teď motáky, ne články. Po mé těžké autonehodě okomentoval mou postavu oděnou v gáze a vyražené přední zuby suše slovy „Kde mám auto?“ Rozvod proběhl rychle.

Potřetí jsem měla mířit

Byl muzikant a obdivovala jsem ho. Díky němu jsem začala psát texty a hodně mě to bavilo. Píši je prakticky pořád. Byl éterický, přemýšlivý, nadaný a neskutečně pěkný. Byl kamarád a byl zábavný. Byl všechno možné, jen ne použitelný pro rodinný život. Holky měl rád. Johanku jsme chtěli.
Deset let jsem se snažila jen o jediné, abych ho dostala od lahve. Slíbil, nesplnil. Snahu měl, co neměl, byla vůle. Denně jsem na přechlazené nealkoholické pivo lepila viněty z Gambrinusu. Byla to procedura jako blázen. Nikdy na to nepřišel. Bylo to nanic.
Když jsem začala chodit do práce, byl spolehlivě denně od čtyř hodin na mol. Později mu začalo vadit, že mi to vadí. Zkoušela jsem to humorem, pláčem, prolíváním záchodové mísy alkoholem, který jsem jako Columbo hledala všude – marně.
Když jsem ho jednou našla ležet v deliriu na zemi v kuchyni a holky v pokojíku s malou Johankou, požádala jsem ho, aby odešel.

Hned!

Radka mám od Freyi zřejmě k Valentýnovi

Ne že bych snad zanevřela na všechno, co má kalhoty, ale nikam jsem se nehrnula. Začala jsem naplno pracovat pro ženu-in. Měla jsem na to, abych domácnost utáhla, měla jsem svou rodinu a hlavně holky. Stal se z nás po tom všem tým. Spíš kamarádky a vzájemná opora než model matka -  dcery. Nikdy mi nedovolily, abych byla smutná. Svojí láskyplnou a teplou povahou dokázaly, že jsem si fakt, že žijeme samy, uvědomovala jen málokdy. Přesto jsem někde uvnitř věřila, že někdo by mohl naše sehrané dívčí mužstvo doplnit. Ale nijak jsem to nehrotila. Jen ta runa a Freya.

O runách jsem tu už psala, tak nebudu vysvětlováním jejich vibrací zdržovat. Gebo (dar) je prostě od toho, že když člověk hledá sobě protějšek, který k němu patří, je možno požádat bohyni jménem Freya o laskavost. Runa se namaluje na levé zápěstí. Tato laskavá bohyně je dokonce tak hodná, že ve chvíli, kdy se člověk nachází ve společnosti člověka, kterého mu přivedla, upozorní ho tím, že runu někde „nastrčí“ tak, aby ji nešlo přehlédnout.

S kamarádkou jsme prohlížely na netu její kamarády potápěče a pak jsme koukaly na spoustu dalších potápěčů. Prostě fotky chlapů v neoprenu a holčičí povídání. Ona tehdy s potápěčem chodila. Když odešla, stránku nezavřela. Chtěla jsem ještě psát článek, jenže z monitoru na mě zíral Radek. Byl celý v neoprenu a měl výraz, jako by právě něco provedl a chtěl se omluvit. Líbil se mi. Tak dlouho jsem se jako blbeček usmívala do monitoru, až jsem si ho vyhledala.
Poznámka: sám.
Působiště: Varnsdorf. Myslela jsem, že je to v Německu. Stejně jsem mu ale napsala vzkaz. Asi taky nemohl ve dvě ráno spát, protože odepsal hned. To jsem nečekala. Vlastně jsem mu jen napsala, že je sympatický, ale poněkud vzdálený, takže je škoda, že se nemůžeme nikde náhodou potkat Napsal mi, že Varnsdorf je sice z Libně dál než Horní Počernice, ale lze tam dojet po zemi za cca hodinu a půl. Dala jsem mu číslo. Druhý den volal. Bylo to desátého února loňského roku.

Ještě nikdy jsem s žádným chlapem netelefonovala denně dvě i tři hodiny. Má příjemný hlas, který mě jakoby hladil. Volali jsme si. Těšila jsem se denně domů, že zase zavolá. Připadala jsem si jako pubescent, ale bylo mi v tom hezky.
Doříkával za mě věty a já dělala totéž. Věděl, na co myslím, uměl odhadnout, jak na tu kterou věc zareaguji, dokázal předat informaci tak, že nepůsobil jako chytrolín, jeho projev byl přívětivý, ale nedusil.

14. února zazvonil v redakci kurýr. Přinesl nádherný pugét s věnováním. Ještě nikdy jsem nedostala květiny kurýrem jako ve filmu. Nikoho nezajímalo nic jiného než KDO TO JE? 
„Holky, je to jeden báječnej potápěč!“ 
Den nato přijel.

Říkala jsem si, když jsem lítala po bytě ve snaze se obléci do něčeho, co ho zaručeně ohromí, že jdu tak na hodinku někam na kafe a zpátky, aby si jako nemyslel... vrátila jsem se ve tři ráno s ním. Přišlo mi, že se známe roky.
Říkala jsem si, „No dobře, udělám mu ještě čaj, a pak ho nechám odjet, ať to není blbý.“
Ráno budil kávou v mém obýváku on mě.

Odjížděl 18. února a nerad. Ani já nebyla ráda. Než odjel, zeptal se mě, co bych nejvíc chtěla vidět. Řekla jsem „Stonehenge“. Nereagoval.

Další středu zatarasil karavanem celou ulici a pravil „Máš pas?“ Povídám: „Mám.“ „A holky?“ „Taky.“ „Bezva, pozítří jedeme do Anglie. Chtěl jsem Ti ty kameny přivézt sem, ale bude lepší dovézt Tebe k nim.“
Zbytek znáte. 

                                                                               



Poznámka: V sobotu 16. 2. 2008 jsme byli na výstavě na Staromáku.

Když jsme vyšli ven, drželi jsme se za ruce.

A tohle

 

bylo letadly vymalováno přes celé nebe. 

 

 Gebo jsem z ruky smazala a poděkovala. Fotku nosím v mobilu.