Nějak mi při básničce pro Krokodýlici došlo, že jsem dosud nevěnovala tomuto vzácnému člověku, vedle svých nehynoucích vzpomínek, ani řádek, a že ON si je skutečně zaslouží.

Za všechno, co je ve mně dobré, vděčím totiž jemu a jeho dceři. Mojí mámě.

A jestli je někdo, o kom zevnitř sebe mohu říci, že je a bude celebritou, opak to byl můj děda.

Tento téměř dvoumetrový, nesmírně pohledný muž, kterému neuvěřitelně slušel elegantní klobouk a dlouhý, černý plášť, byl prototypem gentlemana a čestného člověka.

Představte si, že jste malá šestiletá holka, která váží pomalu míň než měří. Která se bojí tmy, velkých očí, samoty, vysokých stromů, vlastně téměř všeho.

A on má pochopení. Nenásilnou formou vás učí, co je lidská statečnost, a že dobré v člověku se vrací.

Dnes přesně vím, proč stylizoval své večerní vyprávění vždycky právě do Afriky, a proč sám sebe do svých příběhů zahrnul.

Protože jsem v něho věřila a on to věděl.

Je až s podivem, jak slovo od slova si pamatuji jednotlivé příběhy, které byly, dnes to vím, předně výchovné.

O hadovi, který byl strašlivě veliký. Byla to asi anakonda.

Tahle anakonda byla postrachem místních lidí z vesnice. Jsme v Africe. Všichni muži, i děda se na výpravě snažili anakondu zabít, protože ohrožovala lidi i dobytek.

Jednou na tuhle anakondu spadl strom, právě když tudy procházela malá holčička. Jakoby náhodou se jmenovala Michalka. (málem se počůrala napětím, ztotožněná o to víc s tou holčičkou).

Přišla k bezmocnému hadovi a bylo jí ho líto. Had byl smutný, protože věděl, že jakmile ho někdo najde, zabijí ho. Michalka donesla z potoka vodu, do které namočila svůj kapesník a pečovala o hada několik hodin.

Pak jí našel tatínek. Hned se zaradoval a chtěl hada zabít. Ona řekla: „Nedělej to, je to můj přítel“. A tatínek se zeptal: „A můžeš mu věřit?“ Michalka řekla, že ano, že mu pomáhá a že mu věří.

Tatínek tedy s ostatními, kteří přišli, nadzvedl strom a neudělali hadovi nic. Přestože šlo o hada, který před tím ubližoval, teď se na ně podíval, také na Michalku, a aniž by zaútočil, se odplazil.

Za několik dní se Michalky tatínek dostal do velikého nebezpečí, když před ním stála lvice, která o kus dál měla lvíčata. Nevěděla, že tatínek jim nechce ublížit, chránila své děti. Byla by ho sežrala, ale najednou se objevil ten had. Zahnal ji.

Pamatoval si totiž, kdo mu důvěřoval a pomohl, a proto teď pomohl tomu člověku on.

Naivní příběh, který se nikdy nemohl stát, ale pro mě tehdy něco tak silného, že si to dodnes pamatuji, jako mnoho jiných příběhů, které vymyslel. Proto, aby hlavní roli hrála statečnost, spravedlnost, vděk, důvěra a soucit.

Historky, kde nepřítel podá v nouzi ruku nepříteli, a ten se následkem toho změní. Kde jsem nabyla dojmu, že slušnost, nebo pochopení (přece měla lvíčata, nemohla za to, že se o ně bojí)není slabost, ale klad.

Později jsem se dozvěděla, že děda nikdy v Africe nebyl a že si všechny ty příběhy prostě vymyslel.

A já se nezlobím. Právě naopak. To, co mi vyprávěl, také ve svém životě ctil a reálně žil. A já mu děkuju, že byl.

Dosud jsem nepoznala čestnějšího, rovnějšího a charakternějšího člověka. Věřte mi, milovali byste ho jako já. :-)

Míša

Dnešní téma dne je jasné:

Myslíte, že byste dokázaly pojmout za partnera člověka, kterého už vlastně znáte, třeba z rolí, které vytvořil?
Byl by pro vás problém poznávat ho i přes to, že podvědomě mu přikládáte povahu rolí?
Umíte si představit, jestli byste to zvládly?
A koho byste raději volily, herce záporňáka, nebo kladného hrdinu?
Máte snad doma takového partnera?
Nebo jste měli?
Jste takovým člověkem?
Znáte někoho známého jako obyčejného člověka v reálu?
Je problém oddělit  skutečnost od iluze filmových postav?

Přeji vám krásný den a věřím, že  téma vás zaujme. Je to vpravdě téma úzké, ale věřím ve vás. Své názory pište prosím na redakce@zena-in.cz

Dnes vás čeká tématická soutěž, vaše vlastní příspěvky a samozřejmě vyhlášení soutěže minulé a také BOREC A CHCÍPÁK DNE.

Reklama