Přečtěte si příběh paní Miroslavy. Příběh o tom, jak to vypadá, když se z obyčejného vřídku na děložním čípku stane problém, ale také o velké lásce a rodinné soudržnosti...

V seriálu o rakovině, který připravujeme se sdružením Rakovina věc veřejná, se setkáváte se skutečnými příběhy lidí z masa a kostí, kteří si prošli rakovinou a rozhodli se o ní mluvit...

Přečtěte si poutavý příběh paní Miroslavy o rakovině děložního čípku. Jak na ni vyzrála?

Příběh paní Miroslavy

Pozitivní myšlení, víra, vytrvalost a láska nám pomůže život nejen odžít, ale hlavně prožít. A začněte hned! Přeji vám k tomu hodně štěstí, přesně tolik ho bylo dopřáno i mně.

miroslava

Přišlo to jako zlý sen, i když vnitřně jsem již vnímala, že se se mnou něco děje. Jen jsem tuto myšlenku nechtěla přijmout. Dnes už vím, že i to špatné se musíme naučit vnímat, naslouchat tomu, přijímat to a následně s tím bojovat. Bylo mi 37 let.

Ke gynekoložce jsem chodila na pravidelné prohlídky, nezanedbávala jsem je. Měla jsem problémy, které má většina žen, a o problémech jsem svou lékařku informovala. Byl mi zjištěn jen vřídek na děložním čípku, který mi byl mražením - kryokauterizací ošetřen a podle paní doktorky bylo vše v pořádku. Jenže mé problémy přetrvávaly. Při další kontrole byla má lékařka na dovolené a zastupoval ji jiný odborný lékař, který konstatoval, že musím ihned druhý den na gynekologickou operaci. V ten moment se se mnou zatočil svět a já s myšlenkou, jak to řeknu manželovi a svým dvěma školou povinným dětem, jsem nevnímala okolí. V gumových botách, ve kterých se chodí do ordinace k lékaři, jsem šla jako ve snu až na zastávku trolejbusu, kde jsem si teprve všimla, že se na mě lidé divně dívají - byl únor a všude sníh.

V nemocnici mi byl odstraněn vřídek na čípku a čekala jsem na histologii. Bylo zjištěno, že je nález positivní. Čekala mě další větší operace. Pan primář mi doporučil, že tuto operaci již bude lépe udělat v nemocnici v Brně na Žlutém kopci - nyní Masarykův onkologický ústav, protože jsou v ní na tyto operace specialisté a jsou i technicky lépe vybaveni. Bylo to pro mne důležité a nesnadné rozhodnutí, protože do té doby jsem vždy jenom slyšela, že kdo se dostane do této nemocnice, tak je to jeho poslední štace. Pravda je ovšem jiná a dnes jsem ráda, že jsem se tehdy pro onu nemocnici rozhodla.

Nebylo to lehká doba. Ani pro mou rodinu. Manžel, který chodil do práce a měl na starosti dvě děti 12, 14 let, za mnou dojížděl někdy i 2x za týden. Byla to pro mě úžasná psychická podpora, největší, co jsem si mohla přát.

Při přijetí do nemocnice mi bylo řečeno, že to bude jenom malá operace děložního čípku a za pár dnů půjdu domů.

Vše bylo ale jinak. Operace byla komplikovanější, než se očekávalo. Když jsem se probrala z narkózy, zjistila jsem, že mi byly odebrány i některé další vnitřní orgány. Byl to šok. Bojovala jsem ale dál. Věřila jsem lékařům, že udělali maximum, co bylo potřeba pro mé uzdravení.

Ještě jsem se nevzpamatovala z operace, když mi přišla paní doktorka po další histologii říci, že mě budou muset ještě ozařovat. Byla to další rána. Tenkrát jsem ztratila veškerý optimismus. Těžko popsat pocity, které jsem prožívala. Chyběl mi v tuto dobu v nemocnici psycholog, protože lékaři, kteří v nemocnici byli, neměli čas si s každým pacientem povídat. Já, která jsem dřív běhala na pokoje za pacientkami, se kterými jsem dříve před operací ležela a dodávala jsem jim pozitivní myšlení, a které na mě čekávaly, až přijdu, prý jako sluníčko ráno a večerníček před spaním, jsem se z toho najednou sesypala. V tu dobu mi pomohl až rozhovor s anesteziologem, který mě viděl sedět nešťastnou na chodbě a svým povídáním mi dodal novou naději. Tehdy jsem už pokolikáté začala znovu bojovat. Věděla jsem, že se moc chci a musím vrátit domů ke své rodině, která na mě čeká. Řekla jsem si, že není nic důležitějšího než žít a já se o to musím přičinit hlavně sama.

Týden, kdy mne ozařovali, prožitý jenom na posteli, kdy jsem si nesměla ani sednout, byl nekonečný. Bylo těžké odhánět pesimistické myšlenky. Počítala jsem nekonečné dny a hodiny, kdy už budu moci stát a chodit. Věřila jsem ale, že to bude prospěšné k mé léčbě a že musím být trpělivá.

V nemocnici jsem ležela dva a půl měsíce a moc jsem se těšila domů. Měla jsem dost času přemýšlet o životě, který jsem si zpětně probírala. Co bych za to dala, kdybych mohla jít s rodinou na obyčejnou nedělní procházku, pozorovat přírodu a vnímat, že jsme všichni spolu. Kolik takových příležitostí člověk zahodí, jenom pro to, že je stále něco důležitějšího, většinou nějaká práce a jiné méně důležité věci. Plánovala jsem si, jak se budu o sebe více a jinak starat, jak změním své stravování a budu mít své tělo více ráda a budu jej více vnímat - na to také zapomínáme. Všichni si většinou hledáme nějaké alibi, jen se omlouváme a vymlouváme.

Vrátila jsem se z nemocnice šťastná, že jsem zase mezi svými, na které jsem se hodně těšila, zesláblá na 47kg, zbědovaná, ale plná odhodlání žít, co nejdéle mi to bude umožněno. Nebyla jsem schopná jít ani sama na procházku. Moje psychika byla špatná, ale můj manžel, děti, rodina a přátelé mi hodně a trpělivě pomáhali. Každý den se mnou manžel chodil na procházky, a tak jsme začali trénovat sílu a vytrvalost. Denně jsem si říkala, že na bědování a vzdávání je dost času. Naději mi dodávali lidé, kteří měli také to štěstí jezdit již hodně let po úspěšné léčbě do nemocnice na pravidelné kontroly. Snažila jsem se prožívat každý den a každou chvilku, jak to nejlépe šlo. Četla jsem vše, kde jsem se mohla dozvědět, jak lépe a zdravě žít. Vnímala jsem přírodu všemi smysly a dávala jsem si nejdříve malé cíle.

Hltala jsem každou zprávu, kde bych se mohla dozvědět, že byl vyvinut nový lék na tuto zákeřnou nemoc, a to mi také dodávalo naději. Moc jsem si přála a chtěla žít. Netušila jsem, jak dlouho mi to bude dopřáno.

Patřím mezi ty šťastnější, kterým byla dána možnost pokračovat v životě na této zemi, žít se svým manželem a vychovat naše děti, poznat jejich životní partnery, dožít se milovaného vnoučka, žít se svou rodinou a uvědomovat si zázrak života, který je tak křehký a krásný.

Všem lidem bych ráda vzkázala: „Mějte rádi své tělo, ve kterém žijete, pečujte o něj, naslouchejte mu. Nečekejte, že za vás někdo rozhodne, co se s ním bude dít. Choďte na preventivní prohlídky. Při problémech se poraďte s několika více odbornými lékaři a bojujte. Změňte životní styl, stravování, obklopte se pozitivně naladěnými lidmi.“

Já se těším na každý nový den jako na krásný film, který nejenom uvidím, ale také ještě prožiji. Je mi líto těch, kterým se to nepodařilo tak jako mě. Jsou mezi nimi i mí přátelé a známí.

Nikdo tady nejsme navěky, ale i pozitivní myšlení, víra, vytrvalost a láska nám pomůže život nejen odžít, ale hlavně prožít. A začněte hned! Přeji vám k tomu hodně štěstí, přesně tolik ho bylo dopřáno i mně, a děkuji za něj.

Miroslava

POŠLI PŘÍBĚH - CENA NADI URBÁNKOVÉ

Sdružení Rakovina věc veřejná založilo projekt „Pošli příběh - Cena Nadi Urbánkové“, na kterém spolupracuje s magazínem Žena-in.cz. Projekt je určen všem lidem, kteří přišli jakýmkoli způsobem do kontaktu s rakovinou.

Součástí tohoto projektu se tedy můžete stát i vy, mile čtenářky! Jak? Formou vlastního příběhu popište své zkušenosti, obavy i naděje, které jste přímo vy či někdo z vašich blízkých v souvislosti s onemocněním prožili. Neposílejte je ale do naší redakce, navštivte stránky projektu a napište svůj příběh do připraveného formuláře.

S nejzajímavějšími příběhy se budete setkávat také na stránkách magazínu Žena-in.cz.

Čtěte také...

Reklama