Miriam Kantorková: Bobina z Ordinace i čarodějnice z Kladiva

Ve slavném Vávrově filmu Romance pro křídlovku okouzlovala nahá, v dalším, Kladivu na čarodějnice, nás svým výkonem zase dohnala téměř k slzám. Vrchol jejího hereckého období spadá do zlaté éry filmových let šedesátých, avšak tento herecký um není zanedbatelný ani dnes.

S herečkou Miriam Kantorkou jsme se sešly u ní doma, v prostorném bytě v pražských Vršovicích.

Jak dlouho tady bydlíte?
Děvenko, já se v tomto domě dokonce i narodila. S rodiči jsme bydleli napřed v přízemí, v jednopokojovém bytě, ale během války jsme ten malý byt vyměnili a přestěhovali se o pár pater výš, do většího, kde teď bydlím. Čili od narození žiju pořád ve stejném domě a myslím, že mě tady až vynesou nohama napřed. (smích)

Čím byli vaši rodiče?
Tatínek byl železničním úředníkem, rodák z Olomouce. A maminka, ta to měla velmi zajímavé. Vyučila se dámskou krejčovou, ještě u starého pána Rosenbauma, což byla tehdy největší a nejluxusnější módní společnost. Šest let byla osobní švadlenou Olze Scheinpflugové, velmi dobře znala i Karla Čapka. Pan Rosenbaum totiž dával ty nejšikovnější do tzv. nóbl rodin a moje maminka byla velmi dobrá krejčová. Šila také ještě například pro celou rodinu tehdejšího ministra školství a kultury Stránského.

^{roční Miriam s maminkou, vynikající švadlenou}

Vy umíte také šít?
Vůbec ne, maminka neměla čas mě to naučit, byly jsme doma tři děti, tátův úřednický plat nestačil, a tak maminka musela šitím hodně přivydělávat. Zato ale umím fantasticky vařit. To mi vždycky od šicího stroje udílela pokyny: „Teď tam dej omastek, zahusti to moukou...“ Tak jsem se naučila vařit.

Měla jste i sourozence?
Měla jsem dva bratry. Starší Pavel Kantorek byl lékařem a také známým maratoncem. Říkávalo se mu běhající lékař. Byl dokonce na třech olympiádách, což se podaří málokomu. Lidi si ale ty jména lidé pletli, protože já měla ještě i bratrance Pavla Kantorka, a to byl zase doktor přírodních věd. A pak jsem měla i druhého bratra, Milana, který byl violoncellistou České filharmonie. Já se narodila čtyři roky po něm, na den přesně. Vůbec nechápu, jak se to těm rodičům tak podařilo. (smích)

Už odmalička jste se chtěla stát herečkou?
Ále kdepak, já chtěla být lékařkou. Ale byla padesátá léta, a všechno bylo jinak.... U nás v rodině se vždy hodně muzicírovalo, tatínek hrál na harmonium a na varhany, maminka zase nádherně zpívala, bráchové hráli na housle a já od šesti let na piano. Tatínek byl mimo jiné ale také jednatelem Národní socialistické strany za Prahu Vršovice, a když přišla padesátá léta, já měla jít najednou, se samými jedničkami, pracovat do fabriky. A tehdy mě to piano zachránilo, neboť pan profesor Černoch mě připravil ke zkoušce na Vyšší hudebně pedagogickou školu, vzal si mě k sobě do třídy a do fabriky jsem nemusela. Tím pádem se ale také zcela rozplynulo studium medicíny, a jak se říká, „kostky byly vrženy“.

Já vždy ráda recitovala a přitom jsem dělala i ochotnické divadlo. Ve Vršovicích byl silný ochotnický spolek Bozděch, se kterým jsme často jezdili na Jiráskův Hronov. V roce 1955 jsem tam dokonce získala i první cenu v recitaci. Básničky jsem milovala, a obrazně řečeno, vlastně přes ně jsem se dostala k divadlu.

A studovala jste i nějakou divadelní školu?
Ve třetím ročníku na Hudební škole jsem chtěla přejít na studia na DAMU, jenže maminka mi to nedovolila, řekla mi: „Ne ne, holka, nejdříve dostuduješ jednu školu, a pak si jdi teprve na další,“ takže jsem dostudovala klavír a na zkoušky na DAMU jsem šla až ve dvaceti. Ale nepřijali mě. Rozhodovali se mezi mnou a Miriam Hynkovou, a paní Šmeralová, která tehdy seděla u přijímací komise, mi to odůvodnila doslova takto: „My jsme se nemohli mezi vámi dvěma pořád rozhodnout, no ale nakonec jsme usoudili, že ve vás jsme nenašli tu jiskru.“ Načež se tam polovina komise kácela a druhá přísedící, paní profesorka Musilová, která vedla jevištní mluvu, slyším ji jako dnes, jak říká: „Pane Bože, oni si pouštěj takový hlas!“ Když jsem pak odcházela, tak mi ještě špitla do ucha: „Děvenko, neztrácejte hlavu, když budete mít to divadlo ráda, vy se k němu dostanete i bez té naší školy.“

A měla pravdu paní profesorka Musilová.
Měla, i když já jsem tu DAMU nakonec vystudovala, ale externě.

Vůbec jsem netušila, že tato škola jde studovat i dálkově.
No však jsem také byla jediná, nikomu přede mnou ani po mně to nepovolili. Ale já jsem na to šla šikovně. Zašla jsem v AUSu (Armádní umělecký soubor, pozn. red.) za tehdejším plukovníkem a povídám mu: „Soudruhu plukovníku, vzhledem k tomu, že tady dělám hereckou i konferenciérskou práci, tak bych si na to ještě potřebovala doplnit vzdělání, můžete mi prosím napsat nějakou žádost na tu DAMU?“ A on mi napsal fantastický průvodní list, který jsem odnesla na děkanství DAMU, pak jsem si počkala, až otevře svůj první ročník profesor Nedbal, protože u něj jsem si už předtím ověřila, zda jsem vůbec schopná být herečkou, a nastoupila jsem do prváku, na činohru.

Vzpomeňte na některé vaše „slavné“ spolužáky.
Na DAMU jsem byla v ročníku se samými budoucími hvězdami, byli tam např. Láďa Mrkvička, Jirka Krampol, Pepík Abrhám, Vašek Sloup, Jirka Bednář, Petr Čepek... z holek Jarka Tvrzníková, Jana Kasanová, Jana Drbohlavová, Helga Čočková, Mařenka Málková, Jindra Ráthová a další. Já z nich byla nejstarší, ale vůbec mi to nevadilo.

Zmínila jste Armádní umělecký soubor, tím prošla také řada budoucích hvězd.
To ano, i když řada z nich se dnes jakoby za to stydí, ale já na AUS nedám dopustit. Ještě během studia na hudební škole jsem navštěvovala Vysokoškolský umělecký soubor, kde jsem hrála i konferovala, a jednou byl v AUSu vypsán konkurz na herečku a konferenciérku. Přiběhl za mnou brácha, který si v tom AUSu odbýval vojnu, a povídá: „Hele, je tam vypsán konkurz na herečku a konferenciérku, ty to máš natrénováno z uměleckého souboru, přihlas se tam.“ A tak jsem tam přišla, jak se říká „rozbalila to“, načež vystoupil pan doktor Bošek a povídá: „No ženská, konečně že jste tady!“ On mě totiž znal už z těch zkoušek na DAMU, kde byl přísedícím v komisi a byl i jedním z těch, kteří nechápali, že jsem nebyla přijata. V AUSu jsem pak byla čtyři sezony a byla to pro mě obrovská škola.

Co následovalo potom?
Potom jsem přešla jsem k Zuzaně Kočové, manželce E. F. Buriana, která po smrti svého manžela založila experimentální divadelní studio Maringotka.Ta nás naučila perfektně mluvit. Dostali jsme u ní ještě takovou tu pravou burianovskou školu. V Maringotce jsem byla čtyři roky, během kterých jsem už také filmovala.

Filmové publikum jste si získala slavnou rolí Tonky ve Vávrově Romanci pro křídlovku (1966). To byla vaše první role?
Ne, to ne, ještě předtím, tuším že v roce 1957, jsem dostala roli ve filmu Škola otců, pak přišel Konec cesty (1959)a Bláznova kronika (1964). No a potom jsem byla v roce 1965 obsazena v absolventském filmu režiséra Petra Tučka do filmu Divoká holka. Ten film mi vlastně otevřel dveře k takovým režisérům, jako byli František Vláčil, Jiří Sequens, Jaroslav Mach či Otakar Vávra. Tím filmem jsem na sebe hodně upozornila.

^{Konec cesty (1959)}

^{s Vladimírem Menšíkem ve filmu Zlatá svatba (1972)}

Hodně jste upozornila zejména režiséra Otakara Vávru, který vám v roce 1966 nabídl ve slavném filmu Romance pro křídlovku roli svůdné venkovanky Tonky. Jak se na tento film, a na tu dobu poměrně odvážnou nahou scénu, díváte dnes? Nestyděla jste se při natáčení?
Ne, i přesto, že předtím jsem takovou nahou roli ve dvou filmech odmítla. Ale u toho Hrubína mi to nevadilo, protože tam ta nahota byla vyjádřena jako něco jemného, noblesního. I samotný štáb byl takový jiný, vstřícný... žádní čumilové, jestli mi rozumíte. A hlavně, ta scéna tam byla funkční, ne samoúčelná, ale opravdu funkční. To víte, že kdybych to točila dnes, tak si bulvár zgustne. (smích)

^{Dobové kritiky psaly: Příběh dávné Hrubínovy lásky, tak trochu jinak natočená romance s vynikajícími Hanzlíkem, Cigánovou a Kantorkovou. Film Romance pro křídlovku získal hned několik ocenění: Zvláštní cenu poroty, Stříbrnou medaili na MFF v Moskvě (1967) a Stříbrnou sirénu na Přehlídce čs. filmů v Sorrentu (1969).}

^{svůdná Tonka v Romanci pro křídlovku}

^{... ta scéna byla funkční (Romance pro křídlovku)}

V roce 1967 vám nabídl další slavný režisér, Juraj Jakubisko, hlavní roli ve svém úplně prvním celovečerním filmu Kristove roky a v roce 1969, opět režisér Otakár Vávra, přišel s úžasnou nabídkou role lazebnice Tobiášové v historickém románu Kladivo na čarodějnice. To byla určitě životní nabídka.
To byla. Dodnes má ten film své diváky. A já na to natáčení opravdu moc ráda vzpomínám. Točili jsme přímo „na místě činu“, na zámku ve Velkých Losinách, člověku až někdy běhal mráz po zádech. Ráda vzpomínám také na všechny, kteří v tom hráli. Na starou paní Lolu Skrbkovou, brněnskou herečku, která hrála roli žebračky Maryny Schuchové, byla to její poslední role v českém filmu a byla v ní výborná. Stejně jako Jiřina Štěpničková v roli porodní báby Doroty, my tři jsme byly vlastně jako první upálené. Výborní byli i Sonička Valentová, Romančík, Šmeral... Otakar měl šťastnou ruku při obsazení. On byl skvělý režisér, i když tak trochu odtažitý, jako by mezi sebou a štábem vytvářel pomyslnou stěnu, ale já mu jednou řekla: „Pane režisére, když postavíte třeba i metrovou zeď mezi sebe a někoho, tak když si Vás ten člověk nebude vážit, tak si Vás nezačne vážit ani přes tu zeď, ale když si Vás vážit bude, tak mezi vámi stačí tenký papírek.“

^{Kladivo na čarodějnice (1969)}

^{ukázka z filmu}

Hrála jste také v bezpočtu televizních filmů, pohádek, inscenací a seriálů. Mimo jiné i v kontroverzním seriálu Třicet případů majora Zemana. Pomiňme politický podtext, v tom seriálu hrála celá řada hereckých osobností. Vy jste hrála v díle Klauni stárnoucí družku mladého Petra Štěpánka, zpěvačku Martu. Paní Miriam, co vy a stáří? Je známo, že herečky se s tímto životním údobím vypořádávají obtížněji než „obyčejné ženy“.
(smích) Tak podívejte se, v žádném případě nejsem Květa Fialová, která říká, že stáří je to nejkrásnější, co ji v životě potkalo. Tak to opravdu ne. Já mám Květu ráda, ale s tímto jejím životním názorem opravdu nesouhlasím. Stáří může být krásné pouze tehdy, když jste zdraví, ale to je pochopitelně málokdy.

^{krásná herečka Miriam Kantorková za mlada}

Já mám hlavně radost, že mi všechno slouží, že mám ještě dobrou paměť, že se dokážu naučit text, a také jsem ráda hodně mezi lidmi. Musím pořád pracovat, a to by si měli uvědomit hlavně dnešní režiséři a vymýšlet role i pro nás, pro staré herce, abychom ještě i my našli uplatnění. Tak jako to udělal ten mladý kluk Tomáš Magnusek (spisovatel a scénárista, ročník 1984, pozn. red.), který dal dohromady plejádu starých, doposud žijících herců, a natočil film Pamětnice. Herce prostě nemůžete utnout v šedesáti a poslat ho do důchodu. Za jedno by se neuživil, a za druhé by brzy sešel. A to jsou právě i ty problémy stárnoucích hereček, kdyby pracovaly, tak se s tím stárnutím vyrovnávají lépe.

^{Miriam Kantorková v pohádce Zdeňka Trošky Z pekla štěstí 2 (2001)}

Vy pracujete hodně, v současnosti vás můžeme vidět například i v „nekonečném“ seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde máte roli Bobiny.
Ta první série se opravdu podařila, skvělý byl i filmový štáb, dramaturgyně Majdalenka Turnovská, Lucie Konečná, která tu Ordinaci vlastně vymyslela, herci, prostě všichni. Bobina měla být jenom okrajová role a nakonec se z ní stala, alespoň v té první sérii, role sice ne nijak důležitá, ale „voněla člověčinou“, byla pro lidi dobře zapamatovatelná. Pak když jsem přecházela z jedné série do druhé, tak mě na rok vypustili, a teď mě tam zase vrátili. Jsem moc ráda a přála bych si, aby i Bobina měla někdy svůj vlastní příběh.

Zdá se mi, že poslední dobou je v tom seriálu nějak moc spletitých vztahů.
S tím nic nenaděláme, to už je takový trend dnešní doby. Za mého mládí jsme například chodili rok za ručičku, než jsme si něco dovolili, to už dnes nemůžete po nikom chtít.

Jaký máte všeobecně názor na dnešní filmy a seriály?
Všude plno násilí, krev, brutalita, zabíjení, ale také trápení a mučení lidí, vždyť to je kolikrát strašné, co všechno se vymyslí. A to jsou pak návody. To není, že to řekne mladému člověku: pozor, stop! Naopak, když si to můžou dovolit ve filmu, proč bych si to nemohl dovolit i já? Já bych také byla i pro snížení hranice zodpovědnosti za trestný čin. Ne od patnácti let, ale klidně na těch 14 nebo i 13. Vždyť dneska čtrnáctiletí kluci, to už jsou dospělí chlapi, a třináctiletá holka už si dávno nehraje s panenkami.

Na loňském ročníku udílení cen Františka Filipovského vám byla udělena cena za celoživotní mistrovství v dabingu. Můžete tedy oprávněně zhodnotit dabing „včera“ a dnes.
Dnes se drmolí, strašně se drmolí. A hltají se slova. Je to čím dál horší, protože se dělá všechno ve velkém spěchu. Dřív jsme se sešli tři, čtyři před mikrofonem, vzájemně se poslouchali a chytali se, nahrávali si. Dnes vás berou jednotlivě, nemáte možnost zareagovat na toho druhého, řeknou vám: „Prosim tě nech toho, vždyť to bylo dobrý...“ Já mám ale naštěstí štěstí na režiséry, kteří ještě dbají na dokonalost dabingu.

Který jazyk se vám dabuje lépe a který hůře?
Nejhůře se dabuje japonský a čínský, to je hrůza. (smích) Lépe se mluví, protože je to stejná délka i slabičnost, francouzština. Itálie, to musíte rychle, jako když střílíte z kanónu, angličtina, ta je taková volnější, taky se dobře dabuje. Práci v dabingu dělám strašně ráda a doufám, že ještě dlouho budu. Je to krásná a zajímavá práce.

Je o vás známo, že se pořád smějete, máte neustále dobrou náladu, to určitě i s každým dobře vyjdete.
To si jen myslíte. Manžel mé sestřenice, profesor Fischer, kdysi rektor Palackého univerzity v Olomouci, náš přední sociolog uznávaný i ve světě, tedy velmi moudrý člověk, mi vždycky říkával: „Holka zlatá, Ty to budeš mít tak... buď Tě budou mít lidi strašně rádi, a nebo Tě nebudou mít rádi vůbec. Ty tu zlatou střední cestu mít nebudeš.“

A tak třeba je to lepší než splývat s davem.
Ale určitě, aspoň o těch nepřátelích víte, a nebo naopak, nikdy se o nich nikdy nedozvíte.

...zakončila rozhovor herečka Miriam Kantorková a opět se ze srdce a zvesela zasmála.

VIZITKA

• ^{Miriam Kantorková se narodila 13. března 1935 v Praze.}
• ^{Byla dvakrát vdaná. Z druhého manželství má dceru Janu a vloni se stala šťastnou babičkou vnučky Terezky.}
• ^{Kromě dabingu, účinkování v televizi a ve filmu hraje také v Divadle Na Fidlovačce a pražském Branickém divadle. Hodně točí pro Rozhlas.}
• ^{Za roli Marjutky v divadle E. F. Buriana v inscenaci Balada o poručíkovi a Marjutce jí byla udělena Cena literárního fondu.}
• ^{V roce 2005 dostala od Nadace Život umělce Cenu SENIOR PRIX jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.}
• ^{V roce 2010 jí byla udělena Cena za celoživotní mistrovství v dabingu.}

^{Foto poskytla: Miriam Kantorková}

Čtěte také:

• František Peterka, herec s duší sportovce
• Eva Hrušková: Loutkoherectví se stalo mojí celoživotní láskou