Dětská víra v cokoliv, hlavně v nadpřirozené bytosti, je zvláště pro dospěláky věcí dost výhodnou.

Počínaje zhruba půlkou listopadu, začnou i ti největší sígři mlátit své mladší sourozence jen občas a jen potají, nejedlíci poctivě dojíždějí k obědu i ten druhý knedlík, do jindy věčně zabordelařeného pokojíčku můžete nyní vstoupit i bez toho, aby se vám kostka z čehokoliv zaryla do paty a vůbec panuje jakoby pohodovější atmosféra.

V některých domácnostech je to vlivem předvánočních příprav - děti jsou omámené z vůní skořicových svíček, rumu či spálených rohlíčků, ale většina těchto malých "věřících" má ve svých nedorostlých hlavičkách už pár týdnů jen postavu Mikuláše s celou jeho partou a posléze tolik slibovaného Ježíška... a sekají dobrotu z ryzí vypočítanosti.

Ani já jsem nebyla jiná. Stačilo jen připomenout tyto osoby a já se činila být dítětem přehodným, co si plně zaslouží obdiv a pochvalu a v neposlední řadě i něco více materiálního..Musím uvést, že nějací čerti mě nechávali naprosto chladnou a klidnou, já jen nechtěla zklamat toho velkého muže s plnovousem a berličkou v ruce.

Zajímavé je, že u nás byl Mikuláš za mého bdění pouze jednou - poté, co jsem naočkována soudružkou učitelkou ze školky (a provázena zesinalým pohledem obou rodičů) zarecitovala tomuto muži v dlouhém plášti dojemnou říkanku ve znění: "Kdyby soudruh Lenin žil, jistě by nás pochválil - jak se všichni rádi máme a rodičům pomáháme" -  víckrát k nám již pozván nebyl, i když obsazení se rok od roku měnilo. Od té doby nosil dobroty jen a zásadně na okno do mého pokoje a to jedině v noci, kdy jsem spala.

Moje víra v Mikuláše skončila tuším v 1. třídě, když jsem pronásledována zlými sny nespala až tak tvrdě a vzbudila mě osoba nenápadně se ploužící místností, aby nakonec pod závojem ze záclony cosi šmodrchala na parapetu okna. Nebýt jasného svitu měsíce a natáček na hlavě mé matky, možná bych ještě nějaký ten rok pochybovat mohla, ale po tomto nočním zjevení jsem už měla bohužel naprosto jasno, jak se věci mají.

Odhalení Ježíška na sebe nenechalo dlouho čekat. Třináctou komnatu (pokoj, kde ostatní členové rodiny balili dárky) jsem i přes zákaz otevřela a spatřila mou maminku, kterak usilovně balí do vánočního papíru dětskou minipračku. Otevření dveří mou ručkou jí přivodilo leknutí a silné zaječení a mně pár slziček ze ztracených iluzí. Naštvaně jsem se vrátila do svého pokoje. Děda, co na mě měl dohlédnout, abych do třinácté komnaty nepřilezla, si zapáleně maloval sám a ani si nevšimnul, že jsem mu na těch pár minut záhadně zmizela z klína..

Tímto pro mě na krátký čas skončilo mé přesvědčení, že něco nadpřirozeného existuje. A to do toho osudného dne, kdy ve Studiu Kamarád odvysílali hororovou pohádku s názvem "Jamamba". Jaroslava Adamová, která tuto šílenou čarodějnici hrála, u mě tímto měla na dlouhou dobu utrum. Její strach nahánějící zvolání: "Vyju hlady, vyju hlady, žeru krávy, psy i hady, žeru zvěř a žeru lidi! Kdo mi přijde do drápů, toho rozsápu!" mi přivodilo noční můry a věčně rozsvícenou lampičku při usínání na dlouhá léta. Vím, že jsem nebyla sama, koho tato hnusná ženská strašila nejen ve snech a dokonce pak v jednom čísle Ohníčku vyšla omluva jakéhosi dramaturga České televize, že tuto "pohádku" vůbec odvysílali.

Jamamba se mi naštěstí z mozku časem vytratila, ale slabý stíneček tam ještě zůstal. No nic...je po půlnoci, to vždy vyla hlady nejvíce, ke všemu ten roztaženej sušák na prádlo připomínající zlověstně rozpažený hábit oné čarodějnice na mě v té tmě taky nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem, raději to už zabalím.

Vaše mio :-)

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Tak z té říkanky je mi ouzko i teď. Lekla jsem se kolegyně Dany, jak vlezla do dveří redakce. Díky za hezké povídání. Měj krásný den! Míša

A vy ostatní a strašidla? Měli jste své vymyšlené? Nebo naopak nějakou hodnou bytost? Pište od této chvíle na redakce@zena-in.cz. Dnes jsme zavítali do světa dětské fantazie a tam je moc hezky.

Hrajeme o luxusní čisticí emulzi značky Marionnaud.

TÉMATA:
DĚTI