Přiznám se, že patřím spíš k pragmatikům, ale občas mě z mé nevěřícnosti dokáže něco vytrhnout….

O minulých životech jsem už přemýšlela mnohokrát, hlavně v těch chvílích, kdy jsem v cizím městě a najednou mám pocit, že jsem tady už byla a přesně vím, co bude za rohem. Nebo když cítím nějakou vůni a mám dojem, že mi to připomíná něco, co nemá s mým současným životem nic společného. Ale většinou za chvíli nad vším mávnu rukou a řeknu si poučku mého manžela, že co se nedá změřit, zvážit a vypočítat, tak neexistuje…
Jenže pak se stane něco, co vybočuje z běžného reálu a já opět silně zavrávorám ve svém téměř materialistickém přesvědčení...
To něco, no spíš někdo, byla malá holčička, sotva čtyřletá. Její maminka je stejně jako já velmi činorodá a zaměstnaná žena, a tak si vzájemně pomáháme tím, že vždy jedna vezmeme naše holčičky na nějakou akci společně. Tentokrát jsem vymyslela návštěvu divadýlka a holčičky se moc těšily. Celou pohádku o Šípkové Růžence seděly jak zařezané, ani nedutaly a když princ políbil princeznu, a ta se probudila, nadšeně tleskaly.
A protože po skončení představení holčičky nechtěly ještě domů, nechala jsem se uprosit a vzala je na zmrzlinu. Při její konzumaci jsem si s nimi chtěla popovídat o pohádce. Jenže k tomu vlastně nedošlo, protože se konverzace rozvinula zcela jiným směrem.

Eliška (dcerka kamarádky) najednou povídala, že její maminka taky byla herečka. Vzhledem k tomu, že její maminku docela dobře znám a vím, že umí dost věcí, ale herecké etudy jsou jí vzdálené jako Eskymákovi rovník, snažila jsem se jí to vymluvit. Malá se však nedala a pokračovala ve svém vyprávění (teď použiji přímou řeč, vyzní to určitě lépe, než kdybych se to snažila sebelépe převyprávět): „ ale já nemyslím tuhle mojí maminku, já myslím tu maminku předtím… víš, tu co jsem jí umřela…tak to byla herečka, vím to, chodila jsem s ní do takového divadýlka, víš, my jsme neměly tatínka ani babičku, jako mám teď a tak jsem chodila hodně s mamkou do práce… seděla jsem tam vzádu, odkud choděj ty herci dopředu, kde je vidí lidi, co se koukaj… víš…, ale pak jsem byla moc nemocná, maminka byla smutná, chodila za mnou hodně do nemocnice a hrála mi pohádky s takovými loutkami na ruku… ale umřela jsem jí a narodila se téhle mamce, která si mě moc přála a tak jsem si jí vybrala, abych jí udělala radost… víš…“ no a koukala na mě těma dětskýma očkama a já opravdu NEVĚDĚLA…
Když jsem to pak říkala její mamce, tak ta mávla rukou a řekla, že má Elča bohatou fantazii. Já vám ale nevím, říkám si, že fantazie je jedna věc, ale že by vyfantazírovala celý příběh v necelých čtyřech letech?
Hlodalo to ve mně tak, že za týden, když byla u nás, jsem se tak zkusmo zeptala, jestli mi nechce ještě něco vyprávět o mamince herečce. Malá koukala, jako bych spadla z měsíce… nejspíš vůbec netušila, na co se ptám… a protože jsem si mezi tím přečetla něco o minulých životech a zjistila, že většina „odborníků“ se shoduje, že nejvíce si na minulé životy náhodně, jednorázově, vzpomínají malé děti, vůbec mne to nepřekvapilo…

A co vy? Setkali jste se někdy s minulými životy? Věříte na ně?

Reklama