V životě jsem byla na jednom jediném plesu - na svém maturitním. Kamarádka, která se čerstvě vyučila švadlenou, mi ušila tehdy krásné saténové korzetové žaty ve vínové barvě s bolerkem - do dneška je mám schované.

Byly hodně o improvizaci - např. kostice se tehdy v našem malém městě nedaly sehnat, tak místo nich použila jako výztuhu takovou tu tvrdou pásku, co se s ní vážou balíky, ale kdo by to poznal. Dnes, když se na ně podívám, řeknu si jen "joo, to bylo před 18-ti lety a 30-ti kily". :-)

Po maturitě jsem utekla do Prahy do "velkého světa" a přiznávám, že na nějaké plesy jsem si ani nevzpomněla. Nikdy jsem neměla partnera, který by rád tančil, a mě to také nijak nelákalo - ani do tanečních jsem nechodila.

Teď mám přítele, který tančí opravdu rád a který mě - absolutní taneční dřevo - dokáže vést tak, že na parketu nevlaju jako "hadr na holi" a dokonce to i vypadá, že vím, co s nohama a rukama dělám. Sama ale vztah k tanci opravdu nemám.

Přítel mě začíná přemluvat, abychom šli na nějaký ples. A já jsem z toho opravdu nešťastná. Něco jiného je blbnout na oslavě kamarádových narozenin pěkně v džínách v Sázavské hospůdce - a něco jiného v šatičkách na plese v nějakém Pražském kulturním domě.

Asi jsem divná, ale největší hrůzu mám právě z těch šatů. Navrhovala jsem příteli, že v džínách a teniskách s ním půjdu kamkoliv, ale pořád brblá něco jako že mi koupí šatičky...ach jo...Nejsem typ na nějaké róby, není to můj styl a ani na to nemám postavu. Všude samé šaty bez ramínek nebo se špagetovými, která se do mých oblinek zaříznou jak nůž do chleba. A ty boty! Já, která se přerazím i na rovném chodníku v teniskách, se mám obout do podpatků? Katastrofální představa. Ani v parném létě mě není vidět v sukni a páskových botičkách - jsem kalhotová, raději si vemu capri kraťasy a pantofle, prostě pohodlí nade vše.

I když pominu, že za slavnostní šaty dám nekřesťanské peníze a užiju je maximálně 1-2x do roka, a nakrásně si nějaký ten super ohoz pořídím, při představě večera na plese mi naskakují pupínky - boty mě určitě budou dřít, šaty si hned něčím pokecám, kabelka mi bude akorát překážet (někam ten kapesník přece schovat musím)... a to ani nemluvím, že se budu muset pokusit nějak inteligentně učesat. Tedy ne, že bych normálně chodila s roštím na hlavě, ale moje vlasy jsou velmi svérázné a za každých okolností si dělají co chtějí. Dokonce i kdysi při pokusu o vstup do manželství na celý život mi kadeřnice pracně 2,5 hodiny vytvářela na hlavě účes, který 10 minut po obřadu vzal za své... vydržel tedy rozhodně méně než mé manželství, ale i tomu už je dávno odzvoněno.

Zkrátka vím, že mě nějaký ten ples nemine. Příteli na tom záleží, tak se přemůžu, nasadím úsměv a pokusím se to nějak přežít. Vím i to, že si šaty a boty musím pořídit. Ale nemám z toho vůbec radost... Škoda, že se tyhle věci nedají aspoň koupit třeba v OBI - nesnáším nakupování oblečení a podobných věcí, ale miluju Hornbach, OBI a vůbec obchody, kde to voní barvami a dřevem, a zvládám celkem v klidu nákupy potravin.

Tak vám nevím - neměla jsem se radši narodit jako chlap? :-)

minerálka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven


Možná byste mohla začít na nějakém vesnickém plese, tam to nebývá takové drama. Nikdo vás moc nepozoruje, na parketě se často hodně blbne, a když vám podklouznou botky, nikdo z toho nic nedělá. Na posledním plese jsem viděla takové padavky tři :), a co...

Ale stejně i v Praze, vy to zmáknete. Hlavu nahoru! Přítel bude nadšený! :)

  • Chodíte tančit? Co si na ples oblékáte?
  • Nosíte pokaždé něco jíného, nebo to zvládáte v jednom úboru?
  • Jak vypadají vaše večerní šatičky?
  • Dáváte přednost kalhotám?
  • Co podpatky, dokážete v nich přejít sál bez úhony? A tančit?
  • Na jaké plesy chodíte? Co tombola? Co jste kdy pěkného vyhrály? Jak vám to jde na parketu, jste vidět, slyšet? Co nějaké veselé plesové historky?

Pište na redakce@zena-in.cz

předmět: plesy

Během dne budeme vaše příspěvky zveřejňovat a jedna z vás vyhraje parfém Lolita Lempicka.

vyhra